Ozval se výstřel, ale nebyl z jeho zbraně. Zmateně jsem se rozhlédla a viděla jak do skladu vtrhli policisté. TJ spadl na zem a na triku se mu dělala stejné rudá skvrna jakou měl Lucas.
"Zavolejte sanitku, jsou zde dva zranění," uslyšela jsem jednoho policistu.
"Lucasi," špitla jsem a vzala jeho hlavu a položila si jí do klína. "Teď mě nesmíš opustit rozumíš? Miluju tě. Je mi jedno jakou máš minulost.. S tebou se cítím konečně naživu."
"Slečno musíte od něho odstoupit," nějaké ruce mě vzali okolo pasu a táhli dál od Lucase.
"Ne!" vykřikla jsme a snažila se vyprostit, ale nešlo to. K Lucasovi se nahrnul nějaký policista a snažil se ho oživit. "Musím za ním!"
"Snažíme se mu pomoct," uklidňoval mě hlas. "Musíme se podívat i na vás."
"Lucasi? Winnie?" Nolan vběhl dovnitř a rozhlídl se. Když spatřil Lucase, úplně zbledl. Ruce mě konečně pustili a já se rozběhla do jeho náruče. Pevně mě chytl a pohladil po zádech.
"Nemohla jsem nic udělat," vzlykla jsem.
"Musíte odejít ven," policistka si stoupla před nás a Nolan přikývl. Odvedl mě k autu a posadil na zadní sedadlo. V tichosti řekl Eleně, co se vevnitř děje.
"Panebože," vydechla a podívala se na mě. "Jsi v pořádku?" zakroutila jsem hlavou a rozvlykala se ještě víc. Ke skladu dojela sanitka a doktoři spěchali dovnitř. Za pár minut vyšli ven i s lehátkem na kterém ležel Lucas. Rychle jsem si stoupla a spěchala k nim
"Je to můj přítel. Chci jet s ním." mladá doktorka se na mě podíval.
"Neměla bych to dovolit, ale nastupte." kývla dozadu a já poslechla. Naložili Lucase a připojili k němu nějaký přístroj. Vzala jsem ho za ruku, která mi připadala studená.
"Bude v pořádku?" zeptala jsem se a dívala se do jeho tváře.
"Uděláme pro to vše." vyhnula se odpovědi. Když jsme dojeli do nemocnice, okamžitě ho odvezli na operační sál.
"Musíme se podívat i na vás slečno," došla ke mě starší sestra. "Vím, že se o svého chlapce bojíte, ale máte trochu rozthlý ret.. A musíme zavolat vaším rodičům." jen jsem přikývla a následovala jí do ordinace.
Když jsem sepsala všechny papíry, konečně mě pustili z ordinace ven. "Winnie!" máma mě silně stiskla. "Panebože měla jsem takový strach, když nám zavolala policie."
"Mami," vzlykla jsem. "Nemůže umřít." všimla jsem si jak se máma přes moje rameno podívala na tátu.
"O kom to mluvíš, zlato?" zeptal se táta, a pohladil mě po zádech.
"O Lucasovi," zvedla jsem hlavu a podívala se mámě do očí. "Miluju ho." znovu jsem se rozvlykala a máma si povzdychla a znovu si mě k sobě přitáhla a políbila do vlasů. Odmítla jsem jet domů do doby, než budu vědět jak na tom je. Proto jsme se posadili do čekárny a ta starší sestra mi půjčila deku. Seděla jsem a dívala se před sebe. V ruce jsem svírala kelímek horké čokolády, které jsem se ani nedotkla.
Konečně z operačního sálu vyšel doktor a já vyskočila na nohy. "Jak je na tom?"
"Bude v pořádku, slečno-"
"Hunterová," doplnila jsem ho. "Můžu ho vidět?"
"Je mi líto, ale spí," doktor se pousmál. "Přijďte zítra. Myslím, že se také musíte pořádně vyspat, slečno Hunterová."
Chtěla jsem něco namítnou, ale táta mi položil ruku na rameno. "Pan doktor má pravdu, Winnie.. Přijedeš sem hned zítra ráno."
"Dobře," povzdychla jsem si. "Ale vážně hodně brzo."
"Slibuju," přikývl. Ani nevím jak jsem se dostala do auta a domů.
