Chtěla jsem co nejrychleji pryč. Lucas se na mě naposledy podíval a vydal se pryč za klukama. Otočila jsem se a rychle odcházela. Zahnula jsem za roh a spatřila nějakou partu kluků, kteří kouřili.
"Kampak spěcháš kočko?" ozval se jeden. V jiném případě bych ho ignorovala a odešla, ale teď jsem nevěděla co dělat.
"Odcházím hodně daleko," odpověděla jsem.
"A nechceš jít s námi? Míříme do parku," ušklíbl se. "Jsme z vedlejšího města a býváme tu jen někdy. Mohli bychom se seznámit." jeho kamarádi se uchechtli. Vzpomněla jsem si na to, že Lucas s klukama je ve stejném parku kam míří oni. A já si strašně přála ukázat Lucasovi, že nejsem nudná.
"Klidně," přikývla jsem a nasadila ten nejkoketnější úsměv, který jsem uměla.
"Skvělý.. Pujč vezmu ti ten batoh," s poděkováním jsem mu ho podala. "Jsem Dixon."
"Winnie," vydali jsme se do parku a já pochytila zbytek jmen. Když jsme došli jediná cesta vedla tak, že jsme museli projít kolem lavičky, kde seděli kluci. Lucas měl přes hlavu kapuci a díval se do mobilu.
"Hele Dixone už jsou tam!" zamumlal natěšeně David.
"Cože?" vydechla jsem nachápavě a podívala se na Dixona.
"Teď uvidíš jak jim nakopeme prdel," zasmál se. "Hej Graysone!" Lucasova hlava se zvedla a podívala se naším směrem. Prvně si všiml jen Dixona.. Potom ale jeho oči padli na mě. Seskočil z lavičky a zamířil k nám.
"Co tady doprdele děláš, Winnie?!" zasyčel a vzal mě za paži. "Musíš odtud hned vypadnout!"
"Ona je tady se mnou tak klid," Dixon odemě Lucase odstrčil. "Bojíš se, že uvidí jakej jsi loser co?" ušklíbl se a Lucas zaťal pěsti. Najednou jsem nevěděla co se děje. Někdo mě odstrčil na stranu a začala rvačka. Kluci přiběhli Lucasovi na pomoct, který se věnoval Dixonovi. Můj baťoh spadl bokem.
Nevěděla jsem co dělat. Měla jsem si vzít věci a odejít, nebo tu zůstat a pomoct- komu vlastně? Dixonovi, kterého jsem znala jen pár minut nebo Lucasovi, který mě tak moc štve? Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas.
"Mizíme jedou poldové!" všichni od sebe odskočili a snažili se co nejrychleji zmizet. Vzala jsem si svůj baťoh a chtěla odejít, ale spatřila jsem Lucase, který stále ležel na zemi. Kolem nás už nikdo nebyl.
"Lucasi," klekla jsem si k němu. "Musíme zmizet." otočil ke mě hlavu a já spatřila spoustu krve. Žaludek se mi převrtátil, ale já to ignorovala. "Můžeš si stoupnout?" Lucas přikývl a já ho přidržela. Ohlídla jsem se a zjistila, že se policie přibližuje.
"Nech mě tady," zamumlal Lucas.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Nenechám tě tady!" rozhlídla jsem se a snažila najít místo, kde bychom se mohli ukrýt. Najednou jsem ho uviděla. Byli to veřejné záchody. "Pojď." vešli jsem na dámské a já nás zamknula v malé kabince. Lucas se opřel a sykl bolestí.
"Zachvíli zmizí," promluvil tichým hlasem. "Vždycky zmizí."
"Takže tohle ty děláš ve volném čase?" zeptala jsem se nevěřícně. "Rveš se?"
"Nechtěl jsem aby ses do toho zapletla," ignoroval mou otázku. "Proto jsem tě poslal pryč.. Ale ty si prostě nedáš říct."
"Takže to co si řekl-"
"Nemyslel jsem to tak," povzdychl si. "Jen jsem nechtěl, aby se ti něco stalo- Jenže teď když tě Dixon zná.. bude se tě snažit získat."
"Ale proč?" vydechla jsem nechápavě. "Proč já?"
"Protože si myslí, že jsi moje. Vždycky chtěl to co jsem měl já," vysvětlil. "Ale já mu to nedovolím, Winnie. Dixon je ten nejodpornější člověk na světě."
"Myslím že už budou pryč," řekla jsem. "Počkej tu." rychle jsem opustila kabinku a vyšla ze záchodů. Park byl kromě pár procházejícíh prázdný. "Můžeme jít." houkla jsem na Lucase, který se zachvíli objevil vedle mě.
"Musím tě ošetřit," zamumlala jsem, když jsem ho podpírala cestou k němu domů.
"Nemusíš to dělat, Winnie," povzdychl si. "Měla jsi pravdu, když jsi řekla, že jsem kretén."
"To je teď jedno," zakroutila jsem hlavou. Došli jsme k jeho domu a on mi podal klíče. Odemkla jsem a společně jsme vešli dovnitř. Odvedla jsem ho do obyváku, kde jsem ho posadila na gauč. "Hned budu zpátky.." vydala jsem se do koupelny, kde jsem doufala, že najdu všechny potřebné věci.
"Co se děje?" Vee se objevila na chodbě. Vypadala, že se právě probrala. "Kde je Lu?"
"Troška se porval, Vee, ale bude pořádku.. Jen ho trochu ošetřím." začala jsem otevírat skříňky a hladat tamponky.
"Ta polička vlevo," napověděla mi Vee a já přikývla. Se všema věcma jsme se vrátili za Lucasem.
"Vee měla by jsi ležet," zamumlal.
"Jak mám ležet, když se můj bratr domů pokaždé vrací v takovém stavu?"
"Už se to nestane-"
"To říkáš pořád," odsekla. "A mě už nebaví si o tebe dělat starosti!" Vee vyjela z obyváku a Lucas chtěl jít za ní. Ale já ho zase strčila, aby se posadil.
"Promluvíš si s ní potom. Teď tě musím ošetřit." Lucas si povzdychl.
"Proč to děláš?" zeptal se a já se na něho podívala. "Proč tu pořád jsi?"
"Věř mi Lucasi," pousmála jsem se. "Taky bych to ráda věděla."
