Ráno jsem se probudila dřív než Lucas. Opatrně jsem vylezla z postele a převlékla se. Potom jsem vyšla z pokoje a zjistila, že je nádherný den. Včera večer jsem si ani neuvědomila, jak je to tu nádherné. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se dál. Chtěla jsem se projít a trochu si pročistit hlavu. Nevěděla jsem ani kam jdu, ale najednou jsem se objevila na nádherné louce. Vypadala jako z pohádky. Otočila jsem se dokola, abych si to tady pořádně prohlídla.
Dala jsem si sluchátka do uší a pustila si hudbu. Ani nevím jak, ale moje nohy si začali dělat co chtěli. Pamatovala jsem si všechny taneční kroky, které jsem si za celý život naučila. Milovala jsem tanec.. Před tou nehodou to byl celý můj život.
A když jsem tu teď tancovala, připadalo mi, že se vůbec nic nezměnilo. Každý krok jsem udělala perfektně. Ignorovala jsem bolest, která mi vystřelovala do kotníku. Hlavní jsem byla já. Vždycky mě zajímalo po kom jsem schopnost tančit zdědila.. Možná mám teď odpověď.
Když píseň skončila, byla jsem už udýchaná. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. A v ten moment jsem ho spatřila. Stál tam a upřeně mě pozoroval. Pomalu jsem si vytáhla sluchátka z uší.
"Pamatuju si na ty ceny, které jsme našli na té párty, Winnie," prolomil ticho. "Nechceš mi něco říct?"
"Nic to není," odpověděla jsem a doufala, že mu to bude stačit.
"Nic?" vydechla. "Vidím jak jsi v tom dobrá! Něco to být musí!"
"Nejsem dobrá!" vykřikla jsem zoufala. "Už dávno ne.." otočila jsem se k němu zády. Nikdy jsem nedokázala mluvit o tom, co se vlastně stalo.
"Winnie," Lucas mi položil ruku na rameno. "Mě to můžeš říct.." otočila jsem se k němu a cítila jak mě štípou oči od slz.
"Od dětsví jsem tančila," začala jsem. "Skončila jsem, když mi bylo patnáct, protože-" odmlčela jsem se. Lucas mě vzal za ruku a usmál se. Chtěl mi tím naznačit, že je tady pro mě. A vždycky bude. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. "Měli jsme vystoupení a máma s tátou nemohli.. Proto jsem se domluvila s mojí kamarádkou Addy, že mě vezme její máma, protože Addy to moje představení samozřejmě chtěla vidět taky.. Měli jsme autonehodu.. Addy ani její máma nepřežili-" hlas mi selhal a já nahlas vzlykla. Lucas si mě přitáhl do náruče. "Od té doby jsem nemohla tancovat.. Měla jsem problémy s kotníkem, ale i přesto, že už je to dobré- nedokážu tancovat."
"Nebyla to tvoje vinna." namítl, ale já jen zakroutila hlavou.
"Neměli ani sedět v autě! Seděli tam kvůli mě, Lucasi!" vzlykla jsem. Hladil mě po zádech a snažil se mě uklidnit. "Chybí mi.. Nemůžu na ní zapomenout."
"Vím, že je to těžké," povzdychl si. "Mám to stejně s rodiči," zašeptal a donutil mě, abych se mu podívala do očí. "A asi bych ti měl říct, že to bolet přestane, ale nepřestane.. Vždycky to bude bolet."
Pokračovali jsme v cestě. Měli jsme otevřené okýnko a ruku vystrčenou ven. Od mého zhroucení na té louce, jsme moc nemluvili. Věděla jsem, že Lucas čeká, až se trošku zpamatuju.
"Winnie? Jsme tady," upozornil mě a já se podívala na velkou vítací ceduli. Byli jsme už tak blízko.. "Někde zastavíme a zeptáme se." přikývla jsem. Za pár minut jsme už parkovali před malým obchůdkem. Bylo to opravdu malé městečko, takže by je tu mohli znát.
Vešli jsme dovnitř a starší prodavač se na mě překvapeně podíval. "Panebože," vydechl. "To nemůže být možné."
"Ehm," odkašla jsem si. "Dobrý den.. Mé jméno je Winnie Hunterová. Měla bych otázku, můžu?"
"Jistě," přikývl a já k němu přešla blíž. Lucas byl hned za mnou.
"Chtěla bych se zeptat, jestli neznáte někoho jménem Amelie a Josh Emmersenovi." prodavač se usmál a já se podívala na Lucas, který jen nenápadně pokrčil rameny.
"Samozřejmě," odpověděl stařík. "Kdo by neznal nejproslulejší tanečnici tohoto městečka."
Tanečnice- slovo, které jsem si začala stále opakovat v hlavě. Může být toto opravdu pravda? Chtěla jsem se zeptat, kde bychom je teď našli, ale z mích úst nic nevycházelo. Lucas si se mnou propletl prsty.
"Nevíte, kde bychom je teď našli?" zeptal se místo mě.
"Napíšu vám adresu.. chvilku vydržte." zmizel někde vzadu a já se podívala na Lucase.
"Je to pravda?" vydechla jsem. "Opravdu jsem tak blízko?"
"Jsi v pohodě?" zašeptal a pohladil mě po tváři.
"Nevím," odpověděla jsem, ale bylo to jediné co jsem stihla, protože muž se vrátil a podal mi kousek papíru.
"Adresa," vysvětlil. "Měli by být doma.. Hodně štěstí, slečno."
"Děkuji," vydechla jsem. "Nashledanou." celou cestu ven z krámku nás vyprovázel pohledem. Nasedla jsem do auta a předala papírek Lucasovi, který adresu zadal do GPS.
"Můžeme vyrazit?" zeptal se. Přikývla jsem.
Připravuju Character Ask, takže můžete psát otázky :)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
