"Měla bych-" řekla jsem když jsem Lucase ošetřila.
"A kam? Vsadím se, že Nolan je pořád s Elenou. Nenapsala ti?" podívala jsem se na mobil a zjistila, že měl pravdu. Elena psala že se omlouvá a jestli mi nevadí, že to dneska zrušíme. Nolan jí bere na večeři a do kina.
"Sakra," povzdychla jsem si a zajela si rukou do vlasů. "Asi si na dnešek objednám nějakej motel. Domů se mi opravdu nechce."
"Zůstaň tady-" vyhrkl z ničeho nic. Překvapeně jsem zamrkala a Lucas pokračoval. "Máme tu volný pokoj.. A když tu zůstaneš..možná se Vee přestane zlobit."
"A jsi si jistý, že ti to nevadí?" zeptala jsem se.
"Ne," zakroutil hlavou a pousmál se. "Dneska jsi mi pomohla, Winnie."
"Dobře," usmála jsem se nakonec. "Tak jestli vám to nebude vadit.."
"Ukážu ti pokoj," Lucas se vydal nahoru a já šla za ním. Zastavil se před posledními dveřmi nalevo a otevřel je. "Doufám že ti to bude stačit." vešla jsem dovnitř a rozhlídla se. Byl to obyčejný pokoj.
"Samozřejmě," přikývla jsem. Položila jsem baťoh na postel a obrátila se zpět k Lucasovi. "Máte co jíst? Klidně něco uvařím." navrhla jsem.
"To po tobě nemůžeme chtít.. nepozval jsem tě sem jen kvůli tomu, aby jsi nám uvařila-" poškrábal se Lucas vzadu na zátylku.
"O nic nejde," zasmála jsem se a vydala se dolů do kuchyně. Nakoukla jsem do lednice a zjistila, že tam nic nemají. Zamračeně jsem se otočila k Lucasovi.
"No.. tak trochu jsem nestihl nakoupit."
"Myslím že bychom měli zajet nakoupit," řekla jsem a Lucas přikývl. "Zajdu to Vee říct.." otočila jsem se a zamířila pryč z kuchyně. U Veeinich dveřích jsem se zastavila a opatrně zaklepala.
"Vypadni Lucasi!" zavrčela za dveřmi a já se pousmála.
"To jsem já."
"Winnie? Pojď dál," otevřela jsem dveře a vešla do pokoje. Nevím jak jsem čekala, že bude její pokoj vypadat. Ale tenhle byl nádherný. Měl starorůžovou barvu a všude na stěně byli portréty lidí. Vee ležela v posteli a v bílích přikrývkách se úplně ztrácela. Ale stejně se na mě usmívala jakoby byla zdravá. "Co tady ještě děláš?"
"Lucas mi dovolit tu zůstat přes noc.. A já se rozhodla vám udělat večeři, jenže v lednici nic nemáte, takže z Lucasem zajedu nakoupit. Chceš něco konkrétního?" usmála jsem se.
"Ne," zakroutila hlavou. "Je Lucas v pořádku?"
"Ano," přikývla jsem. "Je mu líto, že se na něho zlobíš."
"Nemůžu za to, že je to kretén," odpověděla.
"Já vím," povzdychla jsem si a posadila se k ní na postel. "Ale má tě rád, Vee. Neznám ho tak dlouho, ale tohle poznám."
"Tebe má taky rád," řekla z ničeho nic. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Nekoukej se tak," zasmála se. "Lucas si to nepřizná.. Ale vidím jak se na tebe kouká, když mluvíš." Vee se odmlčela a podívala se z okna. "Když se s ním rozešla Melanie jedna část se uzavřela do něho.. A potom když umřeli ještě naši uzavřel se úplně.."
Nevěděla jsem co říct. Naštěstí mě zachránil Lucas, který zaklepal na dveře a nakoukl dovnitř. "Můžeme jet?" podíval se na mě.
"Jasně," přikývla jsem a zvedla se. "Takže žádné přání?" zeptala jsem se Vee, která jen zakroutila hlavou. Naposledy jsem se na ní usmála
Nastoupila jsem do jeho auta a on se rozjel k obchodu. Natáhla jsem se k rádiu, abych pustila hudbu. "Co ti Vee říkala?" zeptal se.
"Nic," odpověděla jsem. Lucas se na mě nedůvěřivě podíval. "Chci najít své pravé rodiče." odvedla jsem řeč někam jinam.
"Jsi si tím jistá?" zeptal se opatrně. "Nechala ti v dětském domově, Winnie.."
"Třeba museli," začala jsem na okno malovat obrázky. "Třeba neměli na vybranou.." na to Lucas už nic neřekl. Dojeli jsme k obchodu a on zaparkoval. Když jsem vystoupila, u prostřed cesty jsem si všimla jak u vchodu stojí Dixon s jeho kamarády. "Lucasi-" zamumlala jsem potichu a on se podíval stejným směrem.
"Sakra-" zasyčel. "Musíme jinam," vzal mě za ruku a vedl mě zpět k autu. Jeho ruka mě příjemně hřála a já si přála, aby mě nikdy nepustil. Ale hned u auta mě pustil. Nastoupila jsem dovnitř a on se rozjel rychle pryč. Měla jsem pocit, že překročil povolenou rychlost.
"Mohl bys spomalit?!" vyjekla jsem a chytla se palubní desky. Jakoby mě ani neslyšel. "Lucasi!" vykřikla jsem, když prudce vjel do zatáčky.Najednou se na mě podíval a zamrkal. Auto spomalilo a já si oddychla.
"Promiň," zašeptal a zajel ke krajnici. "Jen jsem odtama chtěl co nejrychleji vypadnout," vypnul motor a prohrábl si vlasy.
"Lucasi co se děje?Není to jen o Dixonovi, že?" pokusila jsem se ho vzít za ruku, ale dřív než jsem to stihla udělat, vystoupil. Nechápavě jsem se na něho zůstala hledět. Začal přecházet z jednoho místa na druhé. Vystoupila jsem a opatrně k němu přešla. "Lucasi?"
"Není správné tě zatahovat do svýho života, Winnie," řekl a podíval se na mě. Konečně se zastavil. "Můj život je otřesnej, rozumíš? A ty si zasloužíš něco lepšího. Kvůli mě se můžeš dostat do tolika problémů.."
"Mě to nevadí," vyhrkla jsem a udělala k němu krok. Lucas ucouvl a já jsem se zarazila. "Lucasi já vím co-"
"Nevíš-" zastavil mě uprostřed věty. "Už jsem si myslel, že to co k tobě cítím budu ještě někdy cítit.. Ty jsi mi znovu ukázala, co je to štěstí, Winnie. A já tě neztratím-"
"Neztratíš-" řekla jsem. "Jen mě neodstrkuj, Lucasi." překonala jsem naší vzdálenost a konečně jsem ucítila jeho rty na mých.
