Druhá tvář (Baxtrix, Herdyn a Wedry) - DONE

20. část

Nikol

Radši by mě viděl jakožto Nikol, ale byla jsem tam za Enode. 'Co tady sakra chce?!' Zakřičel Štěpán po Pavlovi. 'Je to má návšteva. Respektuj jí, prosím. Já zase budu respektovat Nikol, jestli si ji tady někdy vezmeš.' Řekl Pavel a chytil mě za ruku. 'Polibte se ještě..' zamrmlal si Štěpán. 'Dojdu pro vodu, zatím si sedni do obýváku.' Rozkázal mi Pavel. 'Já vám to donesu.' Hned, jak to Bax dořekl, škodolibě se usmál. Věděla jsem, že to nebude jen tak. S Pájou jsem si sedla do obýváku na koženou sedačku. Po menší chvíli nám Bax donesl vodu. Už mi chtěl podat mou skleničku, ale jakmile se sehnal ke mně, "omylem" mu pod jela ruka a spadl na mě se skleničkou, která mě polila. 'Jéje. To me mrzí.' Zasmál se posměšně. 'Mne také mrzí to, že jsi organismus bez mozku.' Zavrčela jsem. 'Počkej, donesu ti ručník!' Zpanikařil Pavel. 'Ne, v pořádku. Já odejdu, protože jsi očividně ještě naštvaný z té povedené hry.' Tentokrát jsem se mu já vysmála do obličeje. 'Ty hloupá náno! Bylo to jenom blbé začátečnické štěstí. Navíc jsi měla přesilu a měla jsi zapnuté cheaty.' Vymýšlel si Bax. 'A ty jsi měl a pořád máš blbé výmluvy. Ahoj!' Zvedla jsem se a chtěla jsem jít ke dveřím, ale uslyšela jsem hrom a naskočila jsem zleknutím. Už od mala se bojím bouřek. 'V pohodě?' Zeptal se opatrně Pavel. 'Bojí se bouřek jak malé děcko!' Zasmál se Bax. 'Vypadni!' Zařval po něm Pája. Šlo vidět, že už měl dost nervů a ještě pořád přibývaly další. Štěpán pobaveně odešel nahoru, kde má očividně i pokoj. 'Promiň. Vážně se strašně omlouvám za něj. Však ho znáš.' Řekl Pája a objal mě. Trochu se odtáhl. 'Ty se vážně bojíš bouřek?' Zeptal se klidně a tiše. 'Eh.. možná?' Dořekla jsem to a přivinul si mě zase blíže k němu. 'Půjdeme nahoru a jestli se to venku neuklidní, budeš spát u mě!' Rozkázal Pája, ale já jsem s tím moc nesouhlasila. Jenže než jsem stačila cokoliv říct, už mě táhl za ruku nahoru. Dotáhl mě až do, pro mě, neznámého pokoje. 'Eh.. to je tvůj pokoj, předpokládám.' Trochu nechutně jsem se podívala na bordel v jinak určitě nádherném pokoji. 'Jo, proč?' odpověděl a bál se, co nastane. 'Ustup..' Doporučila jsem mu a v pokoji začalo točo. Oblečení lítalo vzduchem a talíře jsem odnášela na jednu hromadu, kterou jsem nakonec odnesla do myčky dolů do kuchyně. Vrátila jsem se a podle Pavlova výrazu jsem usoudila, že se nestačil ani divit. Pokoj byl v nádherném stavu a byl skvěle uklizen. Dokonce se tam dalo i projít, což byla předtím skoro nadlidská činnost. 'Jak? Co se sakra právě stalo?!' Koukal s úžasem. 'Má magická schopnost. Dokážu uklidit po atomové bombě.' Po mých slovech se zašklebil. 'Velice vtipné.' Řekl. 'Já vím.' Jen co jsem to dořekla, venku zahřmělo a já jsem samozřejmě naskočila zleknutím. 'Klid. Nemáš se čeho bát.' Přišel blíže a políbil mě, což ve mně vyvolalo pocit bezpečí. 'Mám tě ráda.' I když pořádně nevím, jak moc...

Čawko! Mno jo, konečně jste se dočkali. nebojte, pořád žiju, takže ty oslavy můžete zrušit :D momentálně jsem v časovém skluzu s celým životem, ale to se napraví. Zatím čaw.

Aneska04