Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Druhá kapitola - Narozeniny

Ráno 21. listopadu, v den jeho narozenin, se Alec probudil velmi brzy. Nebylo nic neobvyklého na jeho časném vstávání. Běžně býval vzhůru kolem šesté hodiny ranní. Tento den byl vzhůru již v pět. Ranní listopadový chlad se přikradl z pootevřeného okna a jemně ho pohladil po tváři. Vyhrabal se z měkkých pokrývek a vydal se do koupelny, nachystal si a snědl svou voňavou snídani a poté vyrazil na trénink.

Měl svoji dopolední rutinu rád. Velké části jeho já se tenhle typ jistoty líbil.

Po tréninku se vydal učit mladé lovce lukostřelbě, kterou tolik miloval. V kolonii ho považovali za jednoho z nejlepších lučištníků vůbec. Díky tomu se na misích velmi často angažoval, jako takový sniper. Z povzdálí celou situaci pozoroval, hlídal, upozorňoval na hrozby a celkově ve vyhrocených situacích svému týmu kryl záda.

Dnes žádnou misi naplánovanou neměl, ale vždy byl v záloze pro případ potřeby. Vzniklá situace mu dovolila zůstat s dětmi až do oběda. Dočkal se od nich krásného dárku v podobě zbrusu nového pestrobarevného terče, který sami vyrobili.

Alec řekl:

„To je nádhera, opravdu jste mě překvapili, vůbec jsem netušil, že víte, kdy mám narozeniny. Moc vám všem děkuji, budu na něm pravidelně trénovat, to slibuji."

Následně je jednoho po druhém objal. Mladí lovci byli z jeho reakce nadšení a jeden přes druhého na Aleca křičely, že lepšího trenéra než je on už mít nemohli a doufají, že se to nikdy nezmění.

Po dlouhém a náročném uklidňování dětí, z jejich euforie, se vydal domů. Cesta byla krátká.

Sotva otevřel dveře Jace, Izzy, Max, Robert a Marysa vyskočili na nohy a začali mu zpívat všechno nejlepší. Alec něco takového čekal, ale i tak ho to příjemně překvapilo. Dozněním písně se mu Max hned vrhl do náruče a řekl:

„Mám pro tebe úplně nejlepší dárek, uvidíš. Pojď honem, hned si ho rozbalíš, už se nemůžu dočkat, až uvidíš, co pro tebe mám." Aleca jeho zmatený projev pobavil a zeširoka se na něj usmál.

„Maxi přestaň, dárky se přeci rozbalují až nakonec, nejdřív si sfoukne svíčky, aby si mohl něco přát, a potom se podívá, jestli se mu to splnilo." Pronesla Marysa přísně.

Následně všichni přešli do obývacího pokoje a postupovali dle Marysiných pokynů. Alec si sedl doprostřed sedačky a Isabela mu donesla dort s dvaceti zapálenými svíčkami.

„Rychle, rychle, tak už je sfoukni" uslyšel od nedočkavého Maxe.

„Dobře, dobře už jdu na to" odpověděl Alec klidným hlasem.

Začal se zhluboka nadechovat a rychle přemýšlel, po čem vlastně touží? Co by si asi mohl přát? Nemá teď všechno, co by mohl chtít? Má celou rodinu a nejlepšího přítele, svého parbatai. Začal sfoukávat svíčky, s tím, že si nic přát nepotřebuje. Najednou mu však hlavou probleskla myšlenka.

„Přál bych si.........

..............polibek."