Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Šestá kapitola - Polibek

Alec vstal ze země a zůstal stát u stěny, jak přimražený. Koukal do prázdna. Věděl, že by měl za Magnusem běžet, ale nemohl, jeho tělo ho neposlouchalo.

Do místnosti vběhla Izzy a uviděla zrychleně dýchajícího Aleca stát u sněny a koukat do prázdna. Rychle k němu přiběhla.

„Alecu, jsi v pořádku?" zatřásla s ním. „No tak Alecu odpověz mi?" pokračovala.

Alec se probral a zaměřil svůj zrak na Izzy. „Jsem v pohodě, přestaň!"

„Slyšela jsem ránu a tak jsem běžela tvým směrem. Uviděla jsem propadlou místnost a tak jsem seběhla o patro níž. Cestou jsem narazila ještě na jednoho démona a potom jsem někoho viděla vyběhnout z této místnosti, ale věděla jsem, že ty jsi to nebyl. Kdo to byl?" vysvětlila Izzy Alecovi situaci.

„Nějaký podsvěťan, vypadalo to, že tu byl také kvůli démonům, jako my. Bojovali jsme spolu, srazil mě k zemi a utekl. Nepodařilo se mi ho zadržet." Odpověděl.

„Hlavně že jsi v pohodě. Pojď, měli bychom najít Jace a Clary. Cestou prozkoumáme další části budovy." Pohladila ho starostlivě po rameni.

Izzy vyšla z místnosti a Alec si ještě šel pro svůj luk, který stále ležel na druhé straně místnosti. Zvedl ho, zkontroloval a trochu oprášil. Cestou z místnosti uviděl, jak se na zemi něco zalesklo. Sehnul se, a když to zvedl, zjistil, že je to velký zlatý prsten s písmenem M. Magnus ho musel ztratit, když spolu bojovali.

„Tak kde jsi Alecu?" nakoukla do místnosti Izzy.

Rychle prsten schoval do kapsy a řekl: „ Jenom jsem si musel vzít luk, už jdu."

.

.

.

.

(O hodinu později na cestě do kolonie)

„Jsi nějak tichý, ne že by to nebylo normální, ale trochu víc než obvykle." Naklonil se Jace k Alecovi. „To kvůli tomu podsvěťanovi? Zajímalo by mě, co tam dělal, to je fakt. Většinou nechodívají sami." Pronesl dřív, než stihl Alec cokoliv odpovědět.

„Ne, byl to jen podsvěťan, koho zajímá, co tam dělal." řekl Alec nevrle. Ve skutečnosti, mu ale vrtalo hlavou spousta otázek. Co tam dělal? Proč by radši zemřel, než šel s Alecem do kolonie, kde by ho sice s velkou pravděpodobností čekalo vězení, ale ne smrt? Proč za ním nemohl běžet? Proč o něm nikomu neřekl pravdu? Věděl, o koho šlo. A vůbec největší otázka ze všech: Proč ho Magnus políbil? Mohl udělat cokoliv, ale on ho políbil.

Ten polibek mu vrtal hlavou celou cestu domů. Jace mu něco povídal o démonech a podsvěťanech, ale on se nemohl soustředit, pořád přemýšlel nad tím polibkem. Nepamatoval si, co mu Jace povídal. Potom mu něco vyprávěla Izzy, ale on stále myslel na polibek a nesoustředil se.

Vrátili se do kolonie. Alec šel do svého nového bytu, zamkl se a chtěl napsat zprávu o misi, kterou měl zítra odevzdat. Seděl za stolem, držel v ruce pero a ťukal jeho koncem o papír. Věděl, že by měl do zprávy napsat pravdu, ale neřekl to ani Izzy a Jacovi, navíc měl zvláštní pocit, že by to neměl dělat. Druhé já, které nikdy nechtělo někomu lhát, to popíralo.

Dlouho o tomto dilematu přemítal, ale nakonec se rozhodl, že prostě začne psát od začátku a uvidí, co bude. Kupodivu ji měl po půl hodině napsanou. Většinou mu to trvalo déle. Přečetl si jí po sobě a zjistil, že napsal všechno, jak bylo, s tím rozdílem, že ve zprávě popsal neidentifikovatelného podsvěťana, který mohl být čaroděj, upír nebo možná vlkodlak, bojovali spolu, a potom co Aleca odhodil na zeď, utekl.

Po přečtení se zhluboka nadechl a podíval se na prsten s velkým M, ležící na jeho stole. Zprávu založil do složky a strčil do šuplíku. Zvedl prsten, chvíli si ho prohlížel a odešel do ložnice. Lehl si do postele i s prstenem. Prohlížel si ho a přemýšlel nad nezodpovězenými otázkami. Nemohl na ně odpovědět, ne bez pomoci Magnuse Bane.

Znal jen jeden zvláštní fakt o tom, co se v den jeho dvacátých narozenin stalo. Poprvé ho někdo políbil a jemu se to líbilo.

Jemně se nad svými myšlenkami pousmál, schoval prsten v dlani, zavřel oči a usnul.