Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Desátá kapitola - Nejsi Ježíš!

Uplynuly tři týdny od doby, co se Alec sešel s Magnusem. V mezidobí, Alec stihl přemýšlet o spoustě věcech. O tom co mu Magnus odpověděl na jeho otázky, o svých posledních otázkách, které pronesl, než Magnus odešel a také o nabídce Karla Branwella, na kterou moc času neměl a kterou nakonec přijal.

Začal pro něj pracovat hned další den. Práce zatím zahrnovala pouze papírování. Alec seřazoval hlavně archiv a některé soukromé Branwellovi složky. I když to časově bylo náročnější, než původně předpokládal, tak se stále věnoval svému výcviku dětí. Toho se rozhodně vzdát nechtěl.

Dnes Alec pracoval u Branwella už od sedmi ráno a byl akorát tak čas na oběd. Už si říkal, že pomalu půjde, když přišla jeho mladší sestra Isabell.

„Čau brácho, jdeš doufám na oběd, že jo? Nehodláš tu trávit celý den bez jídla, nebo snad ano? Stejně tu jsi po uši v papírech snad každý den. Už ani nevím, jak vypadáš." Vybalila Izzy na Aleca bez okolků. V posledních týdnech bratra sotva míjela, takže na svou výtku měla rozhodně právo a Alec si to uvědomoval, proto na to nereagoval nijak negativně, ale spíš provinile.

„Promiň, když jsem to přijal, nečekal jsem, že to bude takové a přiznávám, že to bylo trochu víc kvůli rodičům než kvůli mně. Tak mi to odpusť, přísahám, že ti to vynahradím"

„Vážně? A jak? Vezmeš si den volna? Myslíš, že ti ho Branwell dá? A co ty děti? Obdivují tě a ty je trochu zanedbáváš, víš to? Říkali mi, že jsi už jeden trénink zrušil!" pronesla Isabell stále s výrazně naštvaným tónem.

„Včerejší. Branwell mě musel vzít na poradu a řekl mi to až těsně před tím. Nebylo to schválně a vynahradím jim to. Budeme mít trénink navíc." Řekl Alec, postavil se a popošel blíž ke své do černa oděné sestře. Podíval se na ní svým obvyklým provinilým obličejem a objal ji.

Stále ji držel a řekl „mám tě moc rád, víš, že jsi pro mě důležitá a stejně tak i děti, které trénuju a vím, že to není samozřejmost tohle všechno mít. Vážím si toho. Jen jsem to teď trochu časově nezvládl naplánovat, ale přísahám, že se to zlepší." Isabell se od něj odtáhla. Trochu jí jeho slova ukonejšila a tak mu věnovala malý úsměv. Nicméně si pro sebe nemohla nechat, ještě další kousavé poznámky. Nejprve, ale chtěla bratra dostat na oběd a tak ho vzala za ruku. „Pojď, půjdeme se najíst a já budu pokračovat ve svých naštvaných narážkách, jo?"

„Dobře." Odpověděl Alec s úsměvem.

Po chvilce už seděli v nejbližší jídelně.

„Víš vůbec, že Jace jde na rande s Clary? Zeptal se jí před včerejškem a zítra by si měli vyjít." Pokračovala a tvářila se velmi vážně a velmi naštvaně.

„Tak to jsem vážně netušil. Asi jsem vážně mimo. Je pravda, že jsem se s Jacem už pár dní neviděl."

„Pár dní? Osm, dle mého názoru, rozhodně není pár dní, Alecu. Na všechny kašleš. Jsi buď u sebe doma, u Branwella, jdeš se projít nebo si zaběhat. Co to s tebou je? Od té doby, co jsme byli na té misi, to nejsi ty. Byl jsi zamlklý už dávno předtím, ale teď je to horší. Stalo se něco, co mi nechceš říct?" poté se odmlčela.

Alec se na ni díval a věděl, že teď musí něco říct. Zhluboka se nadechnul.

„Ne! Není, co bych ti řekl. Jen jsem to v poslední době nezvládal a bylo toho na mě moc. Hodně jsem přemýšlel o tom, jestli bylo správné vzít tu práci u Branwella a vlastně to pořád nevím, nevím, jestli to chci, ale vím, že to tak chtějí rodiče! Tohle mi dá větší možnost dostat se v budoucnu do Spolku a přesně to by chtěli máma s tátou. Nechci je zklamat. Nezaslouží si to. Co je špatného na tom, že chci, aby měli radost!?"