Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Osmnáctá kapitola - Dlouhý den

Alec seděl u stolu a pozoroval všechny složky, které vzal. Byly čtyři hodiny ráno.

Potom co se vrátil do kolonie, si šel lehnout, ale spal sotva tři hodiny. Nemohl pořádně usnout. Přemýšlel nad tím vším, co se ve zchátralém domě číslo 235 stalo. Nejen včera, ale i všechny ty dny předtím. Jeho život se změnil. Změnil se jeho pohled na kolonii, na svět, ve kterém celý život žije. Během krátké doby se z něho stal domov plný záhad, lží, přetvářek a nejspíš i zrádců a vrahů.

Byla tu i možnost, že mu lhal Magnus. Co když mu neřekl pravdu, co když ty Lovce opravdu zabil, ale jen to nechtěl přiznat? Proč by taky měl? Alec však Magnusovi z nějakého neznámého důvodu věřil. Nevěděl proč, ale věřil.

I tak si musel ověřit všechno, co mu Magnus řekl, či naznačil. Problém byl, že nevěděl jak! Byla tu ještě jedna záležitost, která vypadala složitě, a to Magnusova složka. Stále jí měl, nicméně už neměl klíče od trezoru. Branwella o ně požádat nemohl. Musel by mu je dát sám od sebe. Branwell si je od Aleca vlastně jen vypůjčil. Měl by mu je zase vrátit. Vzít si je od něj bez jeho vědomí, by rozhodně bylo krajně nemoudré. Vzhledem ke sledovacím krystalům u vchodu do podzemního archivu.

Alec seděl nad složkami a všechny ty myšlenky mu zahlcovaly už tak přeplněnou hlavu. Měl jasno jen v jedné věci. Musí vyhledat složky těch devíti Lovců a dozvědět se o nich co nejvíc.

Tento den měl na práci ještě spoustu dalších věcí. Měl dopoledne schůzku s Branwellem, to byla jeho možnost na vrácení složky. Hned potom měl schůzku s dětmi na jeho kurzu lukostřelby. Na oběd měl domluvenou schůzku u jeho babičky, které to sliboval už dlouho. Věděl, že u ní stráví nejspíš celé odpoledne, protože u ní dlouho nebyl a dlužil jí to. Večer pro změnu musel na rodinnou večeři, protože jeho matka chtěla, aby se všichni sešli, alespoň jednu týdně a večere podle ní byla tou nejlepší záminkou. Většinou však probíhala formou probírání Alecovi nebo Izzyny budoucnosti v kolonii. Max si vždy hleděl svého talíře a otec jen přikyvoval. Marysa naproti tomu vždy dojídala, jako poslední, protože pořád o něčem mluvila.

Alec měl jasno. Těšil se na děti a na svou babičku. Babička mu nikdy neříkala, co by měl dělat nebo kde je jeho pravé místo. Většinou udělala nějaký koláč a mluvila o starých časech, nebo poslouchala, jak Alec mluví o těch současných.

.

.

(Před osmou ranní)

Alec se nachystal a vyrazil, aby byl na osmou hodinu ranní v Branwellově kanceláři. Do brašny si vzal všechny vypůjčené složky, včetně Magnusovi. Dorazil do budovy spolku a zaklepal na dveře od Branwellovi kanceláře.

„Vstupte." Ozvalo se za dveřmi.

Alec otevřel dveře a zahlédl Branwella sedícího za stolem. Podepisoval nějaké dokumenty. Alec se tedy ke stolu nepřibližoval, pouze za sebou zavřel dveře.

„Není se čeho bát Lightwoode, jen se posaďte." Řekl, aniž by zvedl hlavu od dokumentů.

Alec popošel ke stolu a sedl si na jednu ze dvou židlí, potažených zeleným hedvábím.

Branwell podepsal poslední dokument a vzhlédl k Alecovi.

„Pročetl jste si ty složky?"

„Ano, pane". Alec si je opravdu přečetl, vzhledem k tomu, že nemohl spát a stejně nemohl přijít k Branwellovi, aniž by si je prošel.

„A co na to říkáte?"

„Jsou to určitě zajímavé složky, všichni byli odsouzeni za své zločiny proti civilům, před soudem."

„Ano, většinou šlo o pokusy na nich. Měl byste vědět, že tohle čarodějové dělají. Nedá se jim věřit. Umí se jen přetvařovat. Jsou na tomhle světě jen proto, aby dělali potíže. Nakonec to jsou poloviční démoni, tak co jiného od nich čekat. Mají po nich své značky." Během Branwellova proslovu o čarodějích si Alec vzpomněl, že Magnus a další čarodějové přeci vybudovali kouzla na ochranu kolonie a bez ní by byli všichni vystaveni vnějšímu světu plnému démonů. Proč by to dělali, kdyby byli tak špatní? Hned na to ho napadlo, že vůbec neví, jaká je Magnusova značka čaroděje.

Branwell ještě dlouho povídal o podsvěťanech a o tom, co je na nich špatného. Alec se už cítil trochu znuděně. Vůbec ho nezajímalo co si Branwell o podsvěťanech myslí. Hned na to s ním začal probírat složky těch tří odsouzených podsvěťanů. Alec se sem tam k něčemu vyjádřil, ale většinu času mluvit Branwell. Mluvil, ale ne moc hezky. Dal jasně najevo co si o podsvěťanech myslí a že válka s nimi by neměla skončit, dokud nebude poslední z nich mrtvý.

Alec u Branwella strávil už více jak hodinu času. Měl pocit, že každou chvíli usne. V deset měl kurz s dětmi a byl docela rád, protože se měl na co vymluvit.

„Pane. Moc se omlouvám, že vás přerušuji, ale v deset hodin mám kurz lukostřelby pro děti a ještě musím vrátit ty složky."

„Jistě, jistě. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Pojďte, vrátíme ty složky." Aleca poněkud vyděsilo to množné číslo.

Branwell se zvedl, vzal do ruky klíče a rozešel se ke dveřím. Alec ho následoval. Šli až do podzemního archivu. Branwell otevřel vchodové mříže, vešel dovnitř a vyzval Aleca k uložení složek.

„Počkám tu na vás. Uložte je, pak půjdeme zpět. Budova se stejně bude brzy zamykat, jako vždy před víkendem."

„Jistě, pane." ŘeklAlec trochu roztřeseným hlasem. Magnusovy dokumenty byly znovu uloženy vesložce Clarisy Zaric. Alec přemýšlel o tom, že by přebývající papíry nenápadněvytáhl, ale Branwell by si toho jistě všiml. Alec musel Magnusovy dokumentynechat v té složce. Přešel tedy k písmenu G a užil složku NathanaGostrovishe. Dále k písmenu L, kde uložil složku Braiena Linda a naposledyuložil složku Clarisy Zaric, i s obsahem Magnusovy složky.

„Skvěle, tak jdeme. Doprovodím vás." Alec se při odchodu, ještě otočil a usilovně přemýšlel, co se stane, jestli ty dokumenty někdo v této složce najde. Dopátrat se až k Alecovi, by bylo to nejjednodušší.

Když došly ke dveřím Branwell se s Alecem patřičně rozloučil, formou podání ruky.

„Jsem rád, že vás mám Lightwoode. Uvidíme se v Pondělí." Aleca tohle nijak neuklidnilo. To, že ho má Branwell rád by mu v tomhle případě rozhodně nepomohlo. „Děkuji, pane. Budu se těšit." a rozešel se směrem ven.

„Lightwoode, počkejte. Tady jsou ty klíče, které jsem si od vás vypůjčil." Alec na něj pohlédl s údivem. „Děkuji, pane. Úplně bych na to zapomněl." Řekl s lehkým úsměvem.

Poté už konečně vyšel, s velkou úlevou, ven. V tuto chvíli měl více štěstí než rozumu. Má své klíče zpět. Tím pádem se mu naskytla i možnost, vrátit v pondělí Magnusovi dokumenty zpět.

Konečně měl důvod k úsměvu. S tím šel i na kurz lukostřelby. Děti byli skvělé a on byl z jejich výkonů nadšený. Navíc mu vždy dodali spoustu energie. Byla s nimi i legrace, takže si úsměv nesl až ke své babičce.

Došel k jejímu domu. Byl to krásný opečovávaný dům, jak zvenku, tak i uvnitř. Měl jen tuto babičku. Byla to jedna z mála starších lidí v kolonii, jelikož Lovci stínů umírají velmi často, ještě mladí. Většinou v nějaké potyčce s démonem, či podsvěťanem. Byla to matka jeho otce, která už dlouhá léta žila sama. Alecův dědeček totiž zemřel, ještě před Alecovým narozením.

Alec zaklepal na její krásné hnědé dveře, které vypadaly, jako čerstvě nalakované. Po několika sekundách slyšel kroky, přibližující se ke dveřím. A hned na to, jak se dveře se skřípotem otvírají.