Devatenáctá kapitola - Babička

249 15 3
                                    


„Ale ne, kohopak to sem andělé přinesli? Snad to není můj drahý vnuk Alec?" pronesla energickým hlasem Alecova babička hned, jak ho uviděla za dveřmi. Alec jí podal květiny, které donesl. „Ahoj, babi. Promiň, vím, že jsem tě v poslední době dost zanedbával, ale doufám, že i tak můžu dovnitř."

„Jistěže můžeš. Jsi stále můj vnuk, ale neboj se, všechno ti to vrátím." Řekla s úsměvem a pokračovala, hned jak zavřela vchodové dveře. „A kdepak je Jace? Většinou jde na návštěvu ke mně s tebou."

„No, víš......řekl bych, že jsem v poslední době trochu zanedbával i jeho. Nejsem teď zrovna ten nejvzornější." Řekl Alec hned na to, trochu sebekriticky.

„Tak běž do kuchyně. Oběd už je hotový. Najíme se a můžeš mi povědět co je nového." Alec šel do kuchyně sedl si a jeho babička mu podala talíř s jídlem. Udělala rizoto se sýrem. To měl Alec moc rád. Tedy hlavně, když ho dělala jeho babička. Dle jeho slov, ho nikdo jiný tak neuměl. Během jídla spolu příliš nemluvili. Alec věděl, že babička neměla moc ráda tlachání u jídla a to respektoval.

Po obědě šli umívat nádobí. „Tak chlapče. Jsi tak nespolečenský kvůli té práci u Spolku?" zeptala se narovinu. „Jak to víš, že tam pracuju?"

„Jsem stará, ale ještě ne hluchá. Vždyť žijeme v kolonii, tady se nic nemůže utajit." Alec se na to konto pousmál a odpověděl jí na otázku. „Možná to trochu kvůli tomu je. Ne, že by mě to tak strašně bavilo, ale jsou schopni člověka hodně zaměstnat a když už tam jsem, nechtěl bych to pokazit." Řekl Alec neupřímně. Jeho babička se na něj s úsměvem podívala.

„Alecu, víš, že tě mám moc ráda. Nic to nemůže změnit. Dokonce ani lhaní. Znám tě odjakživa. Jsi špatný lhář, proto vím, že mi teď lžeš. Co kdybys mi řekl pravdu nebo aspoň část z ní, pokud nemůžeš říct celou?" Alec na ni ustaraně pohlédl. „Je to dost složité a nemůžu ti říct skoro nic. Promiň, že jsem ti lhal. Víš, pokud nějak neurovnám, to co jsem udělal, tak budu v průšvihu. V dost velkém průšvihu. Jenže, na druhou stranu to nemůžu jen tak nechat být, protože je to možná důležité pro celou naši kolonii. Nevím, co mám vlastně dělat. Ani co je správné." Alec ustaraně koukal na talíř, který utíral od vody. Jeho babička mu položila ruku na rameno. On na ni pohlédl. „Správné je to, co ti říká tvé srdce."

Chvíli mlčeli a potom promluvila Alecova babička. „Pojď pomůžeš mi udělat koláč. To bude tvůj trest za dlouhou nepřítomnost."

„Dobře." Řekl Alec s úsměvem na rtech. Po obědě bylo uklizeno a babička mohla nachystat všechny ingredience na přípravu těsta a náplně. Žádný recept nepotřebovala. Měla ho celý v hlavě. Tento koláč dělala už spoustu let. Jen dirigovala Aleca. Říkala, co všechno má navážit a kam to dát. Alecovi vaření nikdy moc nešlo. Neměl důvod se to učit. U nich doma vždy vařila jeho matka, a když byl u babičky, vařila zase ona.

Během nasypávání mouky do misky Alecovi v hlavě vyvstalo pár témat k rozhovoru.

„Babi? Mohl bych se na něco zeptat?"

„Jistě, o co jde?"

„Pamatuješ si smrt těch devíti Lovců stínů v bývalé nemocniční budově?"

„Ano, moc se o tom nemluvilo, bylo to tragické. Zemřeli všichni, co šli na misi. Podle Spolku je zabil ten čaroděj. Jak se jen jmenoval?"

„Magnus Bane."

„Ano, jistě, Magnuse Bane, jak říkáš."

„Víš o tom něco?"

Magnus a Alec/Malec - Temná DimenzeKde žijí příběhy. Začni objevovat