Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Dvacátá šestá kapitola - Nic nevím

„VERITAS VENIO!"

Aleca poněkud překvapilo, s jakým respektem to Lara řekla. Hned se ujistil v tom, co už přepokládal. „Veritas venio, předpokládám, patří ke zkratce na hrotu, že?"

„Ano, jistě." Alec se trochu zamyslel. Hned jak to Lara vyslovila, mu bylo jasné, že je to slovní spojení z latiny. Všichni Lovci stínů se ve škole učili pár let latinsky a Alec se snažil, vzpomenou na správný překlad těchto slov. Lara si stále prohlížela hrot.

„Pokud se nemýlím, tak to znamená: pravda přichází?" Lara zvedla oči.

„Ano. Dá se to, ale přeložit více způsoby. Například pravda přichází, spravedlnost přichází nebo skutečnost přichází. Nicméně nejsem zrovna expert na Latinu, takže vám to neřeknu přesně." Alec měl v hlavě spousty myšlenek. Každá další byla bláznivější než ta předešlá. O odhalení pravdy o Spolku a jeho činnostech vůči čarodějům nebo skrytých záměrech Spolku, které si nechtěl ani představovat.

Lara chvíli na to natáhla ruku k Alecovi. „Vezměte si ten hrot. Nechci ho. Je jen připomínkou toho co se stalo. Třeba vám jednou k něčemu poslouží. Pro mne nemá žádno hodnotu. Jen ho dobře uschovejte a nikomu neukazujte, nebylo by to moudré." Alec si hrot nevzal a místo toho, ženě pohlédl do očí. „Proč? Proč ho mám schovat a proč by nebylo moudré ho někomu ukazovat. Co tím chcete říct?"

„Nic!"

„To vám zrovna nevěřím. Víte něco o tom hrotu a Spolku?" Lara na něj pohlédla s údivem. „O Spolku?........................ne-vím o čem to mluvíte. Já se Spolkem nic nemám a nic o něm nevím!" Alec si prudce stoupl. „Proč mi to tak vůbec nepřipadá! Řekněte mi, co víte! Proč něco tajíte!? Jaký to má smysl!?"

„Nic netajím! Měl by jste odejít!"

„Nikam nepůjdu! Byly nebo nebyly vaše dcery součástí tajného společenství!" zeptal se Alec narovinu. Lara se vyděsila a začala Alec tlačit ven z obchodu. „BĚŽTE PRYČ, HNED!! NECHCI VÁS TU! NEVÍM, O ČEM TO MLUVÍTE. TEN HROT SI VEMTE S SEBOU A UŽ SE SEM NIKDY NEVRACEJTE!" křičela vyděšená žena a před zabouchnutím dveří hodila Alecovi hrot k nohám.

Bylo mu jasné, že něco věděla. Alec ji, ale nechtěl dál obtěžovat, aby nepřitáhl příliš pozornosti. Navíc, když si vybavil její vyděšený výraz, nemohl by jí to znovu udělat. Evidentně měla strach. A on sám svým chováním, které v něm vyvolávala nevědomost a zmatenost, překročil svou vlastní hranici.

Zvedl hrot, schoval ho do kapsy a šel domů.

.

.

.

.

.

Uplynulo dalších pět dní plných tréninku s dětmi, s Jacem, večeřemi s rodinou a papírováním ve Spolku s Branwellem, kterému nebyl schopný věřit ani nos mezi očima a hlavně se mu do nich dívat nechtěl. Párkrát po práci zašel do Archivu, aby našel nějaké další informace nebo předměty, které by mu pomohly se dostat dál. Nic, kromě rodokmenů a nedůležitých rodinných informací nenašel.

Věděl, že by se toho potřeboval dozvědět více o vzpomínce ukryté v přívěsku, ale nepovedlo se mu jí znovu vyvolat. Jediný, kdo by mu s něčím takovým mohl pomoct, byl Magnus. Hned v pondělí zašel do domu, ve kterém se scházeli. Magnuse tam nenašel. Počkal tam pár hodin, ale Magnus se tam neukázal, tak mu tam zanechal vzkaz.