Magnus a Alec/Malec - Temná Dimenze

Dvacátá kapitola - Sedm hodin ráno

Alec šel od babičky hned domů, kde na něj čekala večeře s rodinou. Byla přesně taková, jak předpovídal. Otec přikyvoval, Max si hrál s jídlem, Izzy sem tam řekla něco, čím naštvala matku a po večeři vyčetla Alecovi, že na Jace i na ní v posledních dvou týdnech kašle a matka (Marysa) neustále mluvila o tom, jak je šťastná, že Alec pracuje u Spolku a že ho tam jistě čeká skvělá kariera.

Alec přemýšlel o všem možném, kromě toho o čem mluvila matka a Izzy. Přemýšlel o těch devíti mrtvých, nejspíš zavražděných Lovcích, o Branwellovi, o Magnusovi a nejvíc o tom co všechno mu pověděla babička. Chtěl mít tenhle den už za sebou. Chtěl jít domů. Po třech hodinách se konečně dostal, že spárů své matky. Alec jí moc miloval, ale byla to velmi neoblomná a paličatá žena. Chtěla pro své děti vždy to nejlepší a Alec to věděl, nicméně to chtěla tak moc, že se nějakým nedopatřením zapomněla zeptat, jestli o to její děti opravdu stojí.

Po třech, pro Aleca nekonečných hodinách, mohl jít domů. Byl tak šťastný, když otevřel dveře a vešel dovnitř, kde bylo hrobové ticho. Byl tam jen on. Odložil si věci a přešel do ložnice, sedl si na postel a začal si rozvazovat dlouhé černé tkaničky od bot, když si všiml dopisu na jeho nočním stolku. Ihned se svou činností přestal. Vzal dopis do rukou a začal ho rychle rozdělávat. Vůbec o tom nepřemýšlel, prostě jen chtěl vědět co je uvnitř. Měl pocit, že to trvá celou věčnost. Nakonec se mu to povedlo a rozdělal ho. Stálo v něm:

„Drahý Alexandře,

jak jsem slíbil, píši ti dopis. Doufám, že jsi měl příjemný den. Já jsem ukazoval několika mladým čarodějům, jak zacházet s kouzly, tudíž to považuju za plodný den. Také do toho spadá ošetřování nemocných. Musím se přiznat, že jsem na tebe myslel a rád bych s tebou probral pár záležitostí, pokud by jsi měl zájem. Budu dnes čistě náhodou v blízkosti domu, ve kterém se scházíme. Pokud máš čas se setkat již dnes, budu moc rád. Tím pádem stačí spálit dopis a já budu vědět, že dnes dorazíš. Pokud čas nemáš a měl by jsi ho jiný den, spal ho v ten den, kdy máš v úmyslu se dostavit. Dozvím se to a můžu se pokusit si to zařídit.

Měj se krásně a s pozdravem Magnus."

Hned po dočtení se Alec podíval na hodiny. Bylo po deváté hodině večer. Věděl, že už je hodně pozdě, protože než dorazí do domu, bude před desátou, ale nebylo by to poprvé, co jde za Magnusem v tuhle hodinu. Byl to sice dlouhý den, ale za Magnusem se mu rozhodně chtělo.

Vstal, přešel do koupelny a dopis spálil. Rychle se převlékl, vzal si luk a šípy a vydal se na cestu. Stále po cestě do domu potkával zajíce. Přišlo mu to docela milé. Měl pocit, jako by tenhle svět pod vládou démonů vlastně nevymřel. K domu se tentokrát dostal po nějakých čtyřiceti minutách. Bylo deset hodin, když vešel do domu a na stěně před ním vysely velké kovové hodiny, na kterých vteřinová ručička tikala až neuvěřitelně hlasitě. Před tím tam hodiny nebyly. Magnus je tam musel dnes přidat.

Alec vyšel nahoru po schodech. „Magnusi? Jsi taky?" zeptal se Alec, když mu vylezla hlava zpoza podlahy. Nikde Magnuse neviděl. „Magnusi? Magnusi?" zkusil to ještě ve vedlejší místnosti. Přešel ke gauči a sedl si na něj „Kde jen může být?.................možná už odešel."

„NE, jsem tady!?" řekl Magnus, když najednou vystrčil hlavu zpoza opěradla od gauče. Alec se tak lekl, až vyskočil z gauče a zamířil na Magnuse jedním ze svých šípů. Magnus se začal nahlas smát. „Prosím hlavně mě nezabíjej, ano? Jen jsem tě chtěl trochu překvapit. To nešlo jinak. Musel jsem." Alec až po Magnusově proslovu sklonil svůj luk a šíp vrátil zpět do toulce. „Zbláznil ses? Málem jsem dostal infarkt. Mohl jsem tě zabít!"