,,DOKONALOST"✔

8/,,Předstírat"

Pokaždé, když byla mezi davem lidí vypadala povadle. Na její tváři byl povětšinou nucený úsměv. V očích nejistota, strach a bolest.
Dokázala se usmívat i smát a to i v těch chvílích, kdy to neměla zrovna lehké.
Zatímco ostatní byli veselí a plní radosti, tak ona byla opodál. Kolikrát jí bylo těžko z toho, jak si zrovna oni neváží tolika věcí, co mají a na všechno nadávali.

Ona byla šťastná, když mohla být někde, kde nepotkala moc lidí, protože lidi neměla zrovna v oblibě.

Dokázala se radovat z úplně obyčejných věcí. Třeba z toho, že foukal vítr, nebo viděla západ slunce.

Mezi tím, co se ostatní toulali po venku s kamarády, ona byla doma a ležela u učení nebo krásné knihy. U hrnku čaje nebo kakaa. Ona byla ta, co potřebovala svému já ukázat, že na spoustu věcí má, že to zvládne. Byla velký dříč a na všechno se tak moc připravovala. Snažila se dokazovat, že není zas tak špatná. Sobě, ne ostatním.

Když byla ve škole většinu času se usmívala.
Snažila se... Jenže to dost často nešlo.

Když byla nervózní, tak se usmívala.
Chtěla tím zakrýt strach a nervozitu.

Když prohrála, tak s úsměvem a vztyčenou hlavou odešla. Uměla prohrávat.

Když  jí bylo smutno usmívala se.

A pak mezi kapkami vody i její oči plakaly.
Večer ve tmě se ztrácely.

Její srdce krvácelo a nikdo neviděl ten obrovský červený flek na bílém šatu.

Její srdce pukalo a nikdo neslyšel ty hlasité rány.

Její tvář bledla a ona se nesnažila ji skrýt.

Její oči byly unavené, kruhy pod očima tmavé a ústa popraskaná.

Tělo svěšené, o něco lehčí, žaludek volal hladem.

Ale všichni si o ní mysleli, že je šťastná.
Byla pro ně sice ošklivá, hloupá, tlustá a nemožná, ale šťastná.

Nemohli pochopit, že je nešťastná, když oni sami řešili samé kraviny.

Myslím, že by se v tomhle mohlo najít dost lidí. Nějak nevím, co k tomu dodat. Snad jen to, že lidé si víc všímají smajlíků než slov a ostatních lidí. Rodiče vidí akorát své starosti a nevidí to, jak své děti dokážou srážet k zemi. A tohle nemyslím špatně, své rodiče respektuji a miluji, ale kolikrát mi dokáží ublížit. Od nich to bolí stokrát víc, než od nějakého tupce, co neví, co s vlastním životem a tak rýpe do ostatních.

V dnešní době každý řeší to sebevědomí.
Jenže většina lidí ho má tolik...

Možná by se mi někdo mohl víc dívat do očí, aby viděl to, jak se opravdu cítím.
Možná by se mě lidi mohli snažit nejdřív poznat, než o mně budou říkat, že jsem děvka.

Možná než si někdo bude dělat srandu z rakoviny, měl by poznat nemocného člověka.