Má drahá Adélo,
kdykoli přede mnou stojíš v zrcadle, přemýšlím, proč na mě tak koukáš.
Zíráš na mě tvýma obrovskýma očima a já si nemůžu pomoct a vidím v nich smutek, či je to bolest?
Tvé dlouhé, tmavé a husté řasy.
Připomínáš mi zblízka mrkací panenku.
Často se na mě usmíváš, či směješ. Avšak je to pravý nefalšovaný smích, úsměv?
Usmíváš se tak i na své rodiče, přátele?
Občas se bojím, aby ti ta faleš nezůstala.
Abys nebyla stejná, jako všichni.
Tvé rty jsou popraskané a jemně růžové, jsou jako odkvetlé plátky růže.
Často se prohlížíš.
Buď nadáváš nebo seš zoufalá.
Proč?
Protože vypadáš jako žena?
Protože jsi jiná, než ostatní?
Bože začni si vážit toho, jak skvělá jsi.
Nikdy nebudeš hubená, tak už se tím netrap. Vždyť je to zbytečné.
Važ si tvé vnitřní krásy. Toho, jak neskutečně milá a dobrosrdečná jsi.
Toho, že miluješ děti a ony tebe.
Važ si toho, že ti říkají, že jsi roztomilá.
Važ si toho, že jsi pro lidi krásná.
Buď šťastná za rodinu a jejich lásku.
Za první místa, skvělé známky, které sis vždycky sama vybojovala.
Za to, že jsi bojovník a rváč.
Věčný snílek a optimista, i když si to mnozí nemyslí...
Jsi člověk, který by se pro druhé rozdal...
To je víc než dost...
Proč se nemáš ráda?
Proč se sama sobě nelíbíš?
Co tě vede k té nenávisti?
Jednou bys měla milovat sebe, ne kohokoli jiného...
ČTEŠ
,,DOKONALOST"✔
Short StoryTímto příběhem se snažím ukázat jakousi svou myšlenku, jak dnes vypadá dokonalost. Umělá dokonalost... -čeká na korekci
