,,DOKONALOST"✔

2 - 9/ Z lásky

Někdy člověk dělá zoufalé věci.
Opustí své já a všechny ty věci, které jsou jeho součástí. Přestane se usmívat, smát a radovat. Svádí to na nešťastnou lásku, na osobu, která ho opustila.

Přesně tohle dělala naše hrdinka. Místo toho, aby žila, jen přežívala. V takové té nevyřešené bublině zoufalství. Probděla tolik nocí. Nevnímala tolik slov od blízkých lidí. Jejich soucit.

V její hlavně byl jeho obrázek. Jeho hlas. Viděla ho všude a nikde. Protože ona ho měla ráda a nebyla mu schopná odpustit, že se nerozloučil. Nevyřešili to. Sebe. Ten jejich mizerný (ne)vztah. A ona byla tak strašně moc unavená a vyčerpaná. Byla uvězněná v kleci.

Uběhla nějaká doba a ona se vracela do ještě lepšího života. Na její tváři byl úsměv častěji a častěji, upřímný, ten nejupřímější. A ona zapomínala na něj. Na někoho, kdo už se neobjevil.

Nikdy.

Potkala jeho. V restauraci. Její život dávala tak velký smysl, najednou. Láska ovládla její mysl. Znova. Úspěšně. Po dvou letech ji požádal o ruku. A když kráčela k oltáři, zahlédla v hloučku jejích bývalých spolužáků kluka, o kterém si myslela, že byl její jedinou láskou. A on se usmíval, se slzami v očích, ale přece.
A pak zmizel. To byl jeho zvyk. Zmizet.

Podívala se na muže v tmavě modrém obleku, s tím šťastným úsměvem a slzami stékajícími po tvářích. Na muže, kterého z celého srdce milovala. Usmála se a její oči se zaplnily slanou tekutinou radosti. Tohle byl on. Tohle byl muž, pro kterého nikdy nemusela plakat, protože by ji opustil. Tenhle muž ji viděl, naslouchal jí, miloval ji, ctil ji. Jejich životy byly spletené ve stéblech trávy. Zasazeny u jejich domů.

Zámkem se ozývala slova plná lásky, ale taky pravdivosti. A hlasité ANO znějící dvakrát.

Po zelené trávě pobíhaly tři malé děti. Dvě jejich, jedno jeho. Vzdát se minulosti a spojit se v přátelství.

Trápila se pro kluka a vzala si muže.
Kvůli lásce nemá cenu se trápit. Já vím, jak to bolí. Ale jednou to přejde. Jednou tohle bude jenom velká hloupost.