,,DOKONALOST"✔

2 - 14/skeptik

V tom zvláštním mračnu se objevil někdo, kdo zvláštním způsobem zapadal do mého života. Někdo, kdo žije ve smutku a okolí lidí, které jej nemiluje. Kluk, jehož myšlení bych tak moc chtěla změnit, ale nemůžu.

Všechny naše rozhovory se stávaly něčím, co jsem si chtěla zapamatovat. Chtěla jsem znát každý detail jeho slov, jeho hlasu a intonace. Jak často které slovo používá. Chtěla jsem si zapamatovat jeho výraz, když mi říká jménem a není si jistý, jestli mi zrovna takhle může říkat. Jeho nepatrný úsměv, když říkám hlouposti. Jeho trpělivost. Ten pocit, když je mi na blízku a já cítím to zvláštní lidské teplo. A toužila jsem po stálosti jeho blízkosti, dobroty a srdečnosti. Dlouho jsem ja něj nepohlížela jako na někoho, kdo by znamenal víc. Přítele, spřízněnou duši, milovaného člověka. Ale čím déle mi byl na blízku, tím víc mi připomínal útržky lidí, které jsem milovala. Kamarády a platonické ,,lásky", tátu a bráchu.

,,Nechci vztah. Nemám vztahy. Nikdy se nechci oženit a nikdy nebudu mít děti." Neměla jsem sílu mu oponovat. V mužském hrubém hlase byla slyšet váhavost a nejistota vlastních slov. Tušila jsem, že se ještě nerozhodl. Že ještě pořádně neví, jestli si to nerozmyslí. ,,Jo. To je škoda." Zíral na mě a zřejmě jsem ho překvapila. ,,Všichni na to reagují stejně. Ale ty ne." ,,Někdy říkáme nesmysly. A říkáme věci, které nemyslíme úplně vážně." ,,Víš o mém životě spoustu věcí. Proč mě nechápeš?" ,,Chápu. Ale slyším a vidím tu naději. Naději, že se jednou hrozně moc zamiluješ a ona ti změní život. Dá ti lásku, kterou nedostáváš. Pocit bezpečí, který teď nemáš."
,,Je zvláštní tohle slyšet zrovna od tebe."

Jenže zatímco on byl skeptik ohledně vztahů, já ohledně lidí. Já jsem nevěřila lidem a jejich budoucnosti, i když jsem je v hloubi duše milovala.
Měla jsem strach, že nebudu mít vztah, protože je pro mě těžké někomu věřit, pustit si někoho blíž než je nutné. Nikdy jsem nebyla dost cokoli. Obyčejná holka bloudící životem. Možná hodná, možná chytrá, ale ne dost sebevědomá. Nevážila jsem si sama sebe, i když bych měla. A zatímco mi tolik kluků říkalo, jak je lehký mít mě rád, možná i milovat, nikdo takový prostě nebyl. Většinou si mě nikdo nevšiml. Nikdo mě nevnímal a neposlouchal. Přišla jsem jim praštěná a divná. Nikdy jsem nedokázala mluvit o své minulosti, o tom co cítím, o tom že jsem smutná a nešťastná. Tyhle psané texty se staly mým vysvobozením ze štěstí, lásky, smutku a bolesti.

,,I v slzách je síla." Koukala jsem na něj jako na největšího blázna. Překvapil mě. Jako vždy.
,,Já vím." ,,Nemusíš předstírat, že jsi v pořádku. Nemusíš to předstírat nikdy a před nikým." ,,Je jednodušší mlčet, než si stěžovat. Naše problémy stejně nikoho nezajímají." ,,Proč mě posloucháš?"
,,Cože?" ,,Ty mě posloucháš." ,,Nejspíš je to něco vrytého ve mně." ,,Jsi úžasná žena. Ne holka, ale žena. Nikdy jsem nikoho takovýho nepotkal." ,,Řekneš to a jako všichni zmizíš z mého života." ,,Jsi si tím tak jistá?" ,,Každý nám někdy zmizí." ,,Co když nebudu chtít?" ,,Nebudeš třeba chtít, ale možná ti nic jinýho nezbyde." ,,Proč myslíš?" ,,Někdy věřím tomu, že osud má větší moc než lidský přátelství." ,,Když je opravdový a silný, vydrží. Vydrží roky, překážky i odloučení."
,,Ve svým životě mám právě teď asi jedinou kamarádku. Je těžký něčemu takovýmu uvěřit."
,,To jsme na tom dost obdobně." Chvíli jsme byli stejní lůzři. Jenže pohled na něj byl jiný než pohled na mě. On byl inteligentní, mladý a dost přitažlivý. Já jsem jako částečná troska i vypadala.

,,Proč jsi tak smutná? Děje se něco?" zíral na mě se starostí. ,,Nic, co bys dokázal vyřešit." ,,Mám někoho zmlátit?" ,,Ne. Možná tak stáří a nemoc za to, že jsou." Chvíli jsme vedle sebe mlčky šli a on se pak zastavil a objal mě. Porušil naše meze. Opřel si bradu o moji hlavu a mě chvíli hřálo jeho srdce. ,,Nemusíš to dělat." ,,Jsi člověk, pro kterého bych překonal svý strachy a překážky." Co to dořekl, zarazil se. A já s ním. Až moc silné vyznání toho, že mě nejspíš svým způsobem má rád. ,,Děkuju." ,,Kdybych se jednou rozhodl, že chci být s někým, koho bych mohl milovat, mohla bys to být ty. Jsi upřímná a chytrá. A fasinujou mě ty tvoje oči." V těchto slovech se skrývala jemnost. Jemnost kterou jsem moc dobře neznala, upřímnost která mě hřála na hrudi. A já jsem poznala, že musím utéct než se do něj zamiluji a on mi zlomí mé poslepované polorozpadlé srdce.

Právě onen skeptik mě okouzlil tolik, že jsem na chvíli zapomněla, že už tohle nechci znova. Nechci mít až moc ráda člověka, který mi nikdy nebude opětovat mou lásku.