Byla středa a ona mladá dívka procházela školní chodbou. Po tvářích jí tekly slzy a oči, které zdobily tmavé kruhy pod očima, měla celé oteklé.
Potkávala tolik lidí a nikdo si jí nevšímal. Všichni ji přehlíželi. Nebo ji nechtěli vidět? Nechtěli vidět něco, co by museli řešit?
Kdybych tak byla tak krásná a měla tolik kamarádů jako ostatní. Pomyslela si.
Lidi ji neviděli, nevnímali ji a když už si jí všimli, dost často ji podceňovali nebo ji hned odsoudili, jako by byla nikdo.
Jen nějaký věšák nebo encyklopedie, kterou občas potřebovali...
Nemusela nic říkat a byla za špatnou, nemusela nic dělat a bylo to špatně.
Připadala si jako neviditelná. Žádný kluk o ni nezavadil pohledem. Neměla moc kamarádů a ti ,,kamarádi" se na ni dost často úplně vykašlali.
Nikdo neřešil proč je smutná, proč je nešťastná, zvykli si na to. Prostě si o ní mysleli, že je depresivní, negativní a zlá. A nevěděli o ní vůbec nic. Nevěděli, co se jí denně odehrává v hlavě a nevěděli, jaké peklo má za sebou.
Byla jenom holka ztrácející se v davu. Byla jednou bílou ovcí v černém stádu.
Jenže ani její bílá barva ji neučinila viditelnou. A ona si na svou nezajímavost, nešikovnost, hloupost a neviditelnost začala zvykat.
ČTEŠ
,,DOKONALOST"✔
Short StoryTímto příběhem se snažím ukázat jakousi svou myšlenku, jak dnes vypadá dokonalost. Umělá dokonalost... -čeká na korekci
