,,DOKONALOST"✔

2 - 12 / Myšlenka tmy

Opět moc přemýšlím. Opět se ztrácím. Achhhchhh. Měla bych asi začít nějak normálně. Ehmehmehm. (Teatrálně si odkašle, ačkoli ji nikdo neslyší.) Moji drazí-... Ne. Moji milí-... taky ne.

Mí nedokonalí návštěvníci, návštěvníci této planety a tohoto (ne)příběhu, návštěvníci mých myšlenek,

možná si kladete otázku, co zase chci. Nebo se možná usmíváte při upozornění na další kapitolu. A třeba si právě teď nostalgicky vzpomínáte na to, že jste DOKONALOST ,,kdysi" četli. Možná vás zklamu, ale dnes to bude myšlenka, respektive jejich klubko.

Potloukám se v labyrintu myšlenek a pochyb. Už docela dlouhou dobu. Už nemám tolik času na psaní, ani na čtení, ale možná se jenom zdokonalují mé výmluvy a já se stávám takovým zvláštním brakem. To je hrůza. Co jsem to právě napsala? No nic. Myslím, že už jste dávno pochopili, že jsem naprostý blázen. A taky jsem snílek a beznadějný romantik. Teda... Asi.

Chtěla bych vám říct, že je v pořádku stále se neradovat, neusmívat se, netvářit se nad věcí, dělat, jak je všechno cool a ok a v pohodě. Protože když není, když se nechceme smát, nejsme v tu chvíli v pořádku a nejde nám to. A možná jenom potřebujeme čas, možná i víc času. I když se mi to hrozně špatně říká, někdy nám nemůže pomoct ani celá armáda přátel. Občas ani jediný dobrý anděl, který se nad námi sklání a ochraňuje nás. Někdy jsou všechny ty smutné věci pouze a jenom v nás a my musíme přijít na to, že možná neodejdou ze dne na den, že čekají na správnou chvíli. A my bychom se měli naučit, že je v pořádku být smutný nebo nešťastný, samozřejmě nemyslím neustále a 365 dní v roce, ale je lidské cítit se jinak než zbytek světa. Stejně tak je v pořádku být šťastný a spokojený. Je v pořádku se smát a usmívat, všechny objímat a vidět svět růžově. Je v pořádku se cítit jakkoli, stačí tuto složitou skutečnost pouze a jen pochopit, tak trochu se s ní vlastně i smířit.
Takže jestli jsi právě teď smutný, nešťastný, zklamaný, zhrzený, v těžké životní situaci, na nějaké křižovatce, kdekoli je to pro tebe složité, není špatně, ať už právě teď cítíš cokoliv. Nemusíš se kvůli tomu nesnášet a proklínat, dobře?

Možná jsi jiný než ostatní. A já ti povím takové (ne)tajemství, každý z nás je jiný, ale někteří z nás se odlišují víc. Nechci být nefér. Tak se prosím neuraz, pokud ti přijde, že dokonale zapadáš, máš svoje party, spoustu přátel, skvělého druhého k sobě. Není to špatně. Je to v pořádku. Ale někteří z nás si vyčítají to, že se nehodí ke všem těm lidem okolo. Ale hodí. Každý z nás má své místo. Ať už je to banda bláznů, kteří se topí v chlastu nebo domov důchodců. Možná si říkáte, proč domov důchodců. A já vám naprosto otevřeně můžu říct, že si ráda povídám se starými lidmi a nestydím se za to. Často mě jejich životní příběhy uchvátí tolik jako žádný špičkový zajímavý film.

Víc, než kdy jindy přemýšlím o budoucnosti, přesto se jí bojím víc než čert kříže. Nevím, co se mnou bude a nevím, jestli to vůbec někam dokážu dotáhnout. Otázkou je, jestli něco někam tahám. Leda tak svůj ctěnej zadek. Ehm ehm. Já vím, ruším tu napjatou atmosféru. Pardon...
Možná se to odvíjí od toho, že jsem něco hodně zkonila a od té doby mám velký problém se sebedůvěrou nebo jsem jenom velký srab, který ještě ke všemu nechce nikoho zklamat, včetně sebe samotné. Ale věřte mi, že i tyhle pochyby jsou normální a v pořádku. A není dobré se za ně stydět, protože si přiznejme, že každý z nás někdy v životě pochyboval o sobě samém.

Je v pohodě se zamilovat. Nezáleží na tom, kdo to je a jestli ho mají rádi ostatní. A nesejde ani na tom, za jak dlouho se do něj zamilujete. Láska je něco, čemu údajně nedokážeme zabránit. Někdy bohužel, někdy bohudík. Ostatní nemají právo rozhodovat o vašich citech, i když to s vámi myslí dobře, nejde vytrhnout kabel ze zásuvky a nemilovat. Asi to z nějakého důvodu nemáme šanci ovlivnit. Spoustu věcí je příliš složitých na to, abychom je slovy dokázali vyřešit. Pořád mám v hlavě někoho, koho mám až příliš ráda na to, než abych na něj dokázala zapomenout a možná mě to trochu brzdí v tom jít dál. Anebo jenom potřebuji čas. Táhne mi sice na 18, ale nemám potřebu mít vztah. Jo, pro ostatní jsem divná, ale stejně si moc dobře uvědomuji, že bych ještě nejspíš nedokázala tomu druhému dát všechnu svou lásku, všechen svůj čas. Nejsem zralá na dospělácké pocity, které jsou sice krásné, ale taky můžou mást. Takže pokud je mezi vámi někdo další takový, nejste v tom sami, nebojte se. Není nutné jít s davem, každý z nás je originál a lišíme se i naprostými drobnostmi, které nás od sebe zároveň tolik odlišují. Možná jsem jen ještě nepotkala nikoho, kdo by mě okouzlil a pohltil natolik, abych mu dala své srdce, možná nemám lásku v sobě.

Další věc. Můžete se přátelit/bavit s kým chcete a kdy chcete. Nenechte se prosím odradit kecy a připomínkami ostatních, kteří pro to nemají pochopení. Často v těchto lidech je mnohem víc, než se lidem může zdát. Já jsem asi typickým příkladem toho, že klamu tím, jak vypadám. Věčně se mračím, tvářím se nad věcí a pak se všichni diví, když ze mě i vypadne něco vtipného nebo sarkastického anebo mě vidí totálně nešťastnou. Jsem holt zvláštní to osoba, ještě víc když mě poznáte. Ale každý z nás má pár svých masek, ne? A stačí všechny ty masky pouze prolomit. Někdy je to těžší, někdy mnohem lehčí. Další věc je to, že já nedokážu někoho odsoudit pouze proto, že ho soudí ostatní, nemám to v sobě. Nedokážu se řídit předsudky a tím, co bych měla nebo neměla, opravdu. V okruhu mých známých tak můžete najít spoustu existencí, které byste tam nejspíš ani nečekali. Ale jsou tam a mám je ráda.

Nedělejte něco pouze kvůli ostatním. Pro mě samotnou je tohle dost těžké a stále to neumím, ale asi je to opravdu podstatný krok ke štěstí. Nikdy se nejsme schopni zavděčit všem a je důležité si právě tohle uvědomit.

Pamatujte si, že se nám může splnit všechno, co jen budeme chtít, když budeme mít štěstí, snahu, výdrž a trpělivost u svých snů zůstat. Asi to jen vzdáváme brzo, protože nechceme pohořet nebo čekat. Někdy se stačí podívat na všechny ty věci, které nám připadají špatně a hledat v nich cestu. Vím o tom hodně, věřte mi. Právě teď si přijdu jako mravkolev na dně své jámy, jako krtek někde hluboko pod zemí. Asi bych měla vystrčit hlavu a nebýt pštrosem s hlavou v písku. Neměla bych se schovávat před jakýmsi osudem, který mi z nějakého důvodu byl předurčen. Měla bych svému osudu jít naproti a přivítat ho s otevřenou náručí, i když je to drsné.

Nebojte se mluvit.

Nebojte se nepřemýšlet.

A nebojte se chvíli odpočívat a relaxovat.

Zapomeňte na chvíli na všechny ostatní a žijte. Žijte a dýchejte.

Buďte sami sebou, nedokonalými pozorovateli a návštěvníky této Země.