,,DOKONALOST"✔

Nevzdávej se.

Tato kapitola je úplným koncem „DOKONALOSTI". Chtěla bych vám všem moc poděkovat za podporu a přízeň, za váš nadhled a vaši trpělivost. 

Zároveň na vás mám jednu velikánskou prosbu, nikdy se nevzdávejte. Ať už jde o cokoli. Vlastně moc nezáleží na tom, jestli jste v práci, která vás nebaví, jestli právě neprožíváte nejjednodušší období, jestli se vám sny rozpadly na malou hromádku zoufalství. Nebo jestli bojujete sami se sebou a svým já, svým vzhledem, svým egem. Nezáleží na závažnosti věci, která nás trápí, když vytrváme a budeme se prát. Samozřejmě moc dobře vím, jak složité tohle je, je mnohem jednodušší tuhle „poučku" napsat či říct, než ji opravdu dodržet a nehroutit se. Vím, jak je složité vyhrávat sama nad sebou a svými destruktivními myšlenkami, jak složité je občas vstát a začít něco dělat. Vím, že jsou dny, kdy se nám nedaří ani nejjednodušší úkony. Dny, kdy sami sebe nepoznáváme. Dny, kdy hledáme jednoho jediného človíčka, který nás pochopí, obejme a řekne nám, že všechno bude dobré. Toho jediného kamaráda, který se ale z nějakého záhadného důvodu ztratí v mlze. Objetí člověka, který nás miluje, ale ještě, nebo už, není. Hledáme posluchače a člověka, který nás zachrání. Jsme mimo sebe a mimo přítomnost, v myšlenkách, představách a křivdách, které na nás byly spáchány. Ale jsme na jakési hraně, která nás nepustí na to úplné úplné dno a zároveň se nemůžeme hnout výš. Trávíme příliš mnoho času tím, že se na sebe koukáme do zrcadla a hledáme v něm někoho jiného, zdánlivě se vším všudy lepšího. Hledáme doby, kdy jsme byli jiní, kdy naše tělo vypadalo jinak, kdy naše pleť nebyla plná jizev a pupínků, kdy nás nezdobily prázdné oči jako ty vyfouklé vánoční baňky. Ale když už nechceme žít přítomností, žijme alespoň budoucností a tím, co nás někde na druhém konci tunelu může čekat. A možná věřme nějaké nadpřirozené síle okolo nás, že nám dá to, co potřebujeme. Že nás posune tam, kde máme být. Každá zkouška a překážka nás tvarují do nás. Do zraněného člověka, který je ale možná chápavější a citlivější. 

Celý život nikam pořádně nezapadám. Ale například ve firmě, kde jsem byla na brigádě jsem si přišla součástí týmu, chápána a doceněna. Moje užší rodina je pro mě všechno, vždyť mamka je v podstatě moje nejlepší kamarádka. Ale je to málo, když nemám komu zavolat, koho obejmout a říct mu své pocity. Tajné tužby a zapeklitá přání. Když si každý den v metru připadám příliš opuštěná a zvláštní. Když se bojím cokoliv říct. Když pláču a nikdo si toho nevšimne. Když mě nikdo nedokáže utěšit. Když žádnému klukovi nepřijdu dost dobrá. Když nemám šanci prosadit svůj talent, protože chodím na technickou školu. Když jsem někým a zároveň nikým. Když si mě lidé váží, ale příliš se mě bojí. Když nikdo nevidí tu prázdnou masku úsměvu, za kterou se tak důkladně schovávám. Když nevnímám a nikoho to vlastně nepřekvapuje. Moc dobře vím, že jsem jiná. Není to dobře ani špatně. Ale to, že jsme jiní, nás nemusí brzdit. Nemusíte se schovávat, nemusíte předstírat. Protože vás to vyčerpá a unaví a zapomenete, jaké to je být sami sebou. A tenhle pocit je snad horší, než když vás moc lidí nemá rádo. Zapomenout, kým jste a co máte rádi, co vám jde. Kým vlastně chcete být a proč. A můžeme se tomu pousmívat, ale vždyť tohle je opravdu důležitá myšlenka. 

Chci být oblíbená nebo chci, aby se za mě nikdo nemusel stydět? Chci být velmi hubená a nemocná? Protože u mě by to jinak nešlo. Chci být přetížená a v depresi nebo mít normální výsledky a občas i nějaký ten volný čas? Chci se za každou cenu smát, usmívat nebo se nepřemáhat a nepřetvařovat se? Chci zakrývat pod mejkapem svou pravou tvář a děsit se dne, kdy se ukáže, že vypadám jinak? Nějak vypadám, nějaká jsem a nejsem, něco umím a neumím. V něčem jsem lepší, v něčem naopak horší. Ale nemáme to takhle každý? Nejsme každý tak trochu plný chyb a nedokonalostí? A nesnažíme se být tou nejlepší verzí sám sebe? Občas to drhne, skřípe a jiskří, ale jsou chvíle, kdy na sebe můžeme být právem hrdí. Kdy nám někdo řekne, že nás má rád, že jsme mu pomohli, že jsme hodní a úžasní. Moment, kdy na nás učitel nahlíží jako na někoho talentovaného, na někoho, kdo se snaží. Chvíle, kdy jsme v klidu a můžeme dělat věci, které milujeme. Jak občas vidíme krásy všeho okolo nás a ptáme se sami sebe, proč jsme často zaslepení tmou. 

Potřebujeme nabrat sil a odvahy. Obrnit se trpělivostí. Najít si své světlé místo, které nás posílí a uklidní. Najít člověka, který tady bude s jistotou s námi a pomůže nám. Pokud možno ne moc sobeckého. A najít motivaci, která nás bude držet nad vodou. Která nám zabrání v konci. Která nás podrží a uklidní. 

Buďme sami sebou se svými chybami a nedokonalostmi a snažme se žít s tím, že nikdy nebudeme „dokonalí". Ne pro sebe a ne pro okolí. Ale to nemusí znamenat, že je to špatně a že to máme vzdát. 

Buďme. Učme se. A milujme milované.