,,DOKONALOST"✔

2 - 10/Ve stínu

Po delší době jsem opět tady. A napadlo mě napsat část, se kterou by se mohlo hodně z vás ztotožnit.

Určitě to znáte. Občas se ráno probudíte a nevíte, kudy se máte vydat. Den se zdá černý už na samém začátku a vy ho předčasně vzdáváte. Může za to strach, bolest, bezmoc a nevíra? Nebo čím to je? Sama bych si to přála vědět. Sama bych si přála tyhle dny eliminovat a obarvit je na bílo. Nebát se vystoupit z davu, ve kterém se ztrácím. A konečně se rozhodnout, co od života chci.

Strašně nerada riskuju, právě proto jsem od sebe odehnala někoho, koho jsme měla příšerně ráda. Všichni si mysleli, že to bylo kvůli tomu, jaký byl, ale ne, bylo to kvůli tomu, jaká jsem byla, jaká jsem, já. Upřímně řečeno mě dny s ním hrozně naplnily a já jsem se dostala z předchozího stínu. Možná to zní jako klišé, ale jeho pozorností jsem získala sebedůvěru. Přesvědčila jsem se, že i když jej ostatní nazývali špatným, z mého pohledu takový být nemusel. Ale moje srdce získávají i ti, co srdce ostatních nevlastní. Zkrátka se snažím nemít předsudky. Zjišťuji, že lidé, které nikdo nemá moc v lásce, bývají zajímaví a srdeční. Možná byste nevěřili kolik krásy se skrývá ve zdánlivě obyčejných a ,,ošklivých" lidech.

Poslední dva roky přemýšlím, co jednoho dne budu dělat. Čím jsem starší, tím víc mi dochází, že mi nejde o kariéru. Že mi tak úplně nezáleží na nějakém titulu. A i když vím, že to říká skoro každý, já to myslím úplně vážně. Nevěřím tomu, že mě učiní šťastnou doktorát a vysoký plat. Moje hodnoty jsou nastaveny trošku odlišně, než bývá u lidí v mém věku zvykem. Já jim to nezazlívám. Časem třeba dospějí. A kdo říká, že zrovna já dopadnu dobře?

Vždycky jsem se snažila být hodná a slušná, spravedlivá a vidět věci s nadhledem. Ale občas se sama nachytám u neúspěchu. Nebo jsou lidé, kteří mi to kazí. A já se pak zbytečně trápím. Až příliš se trápím věcmi, kterými bych se neměla zabývat ani z dálky. Ale kdo z nás to nedělá? Kdo z nás se netrápí minulostí, city a sny?
Kdo z nás nemá žádné problémy?

Mám strach. A bojím se mluvit. Bojím se mluvit právě o svém strachu, o své minulosti i budoucnosti. Mám strach o druhé i sebe. O sebe, protože vidím, jak to se mnou jde z kopce. Jak ve skutečnosti uvadám a jak se ztrácím. Svůj smutek utápím v hrnku hořkého černého čaje a přehlížím všechno dobré okolo sebe. Stále mi chybí, stále ho mám ráda.

Zase jsem se potopila. A zase se objevil někdo, kdo mě z toho dna, z toho šíleného stínu, tahá. A ani o tom neví. Mám ho za to šíleně ráda. Ale bojím se mu to říct. Protože co když se i on ztratí... Co když i on odejde...