Jenže jednoho dne se i tato dívka stala viditelnou... Stačila k tomu jediná minuta na jiné škole, už tehdy jí bylo jasné, že tohle nebude zadarmo.
Když třetího září prošla hlavními dveřmi do staré cihlové budovy na kopci, všechno bylo jiné. Bála se.
A za těmi dveřmi stál o něco starší kluk, který jí i ostatním nováčkům s radostí nabídl pomocnou ruku. A ona ji také přijala.
Celé dvě patra se na ni usmíval a povídal si s ní, ano s NÍ, s cizí neviditelnou holkou, která se ztrácela v davu. A když vyšla sama do třetího, cítila na sobě všechny ty pohledy, zvědavé, otravné a litující. Tolik dobrovolníků jí chtělo pomoci najít její třídu a ona je zarytě odmítala. Kdyby jen věděla...
Procházela po chodbě a oni se za ní otáčeli, usmívali se na ni. Byli jiní než lidi, které do té doby znala. Tihle ji viděli. Viděli JI. Tu ještě nedávno neviditelnou nenápadnou holku.
A neviděli jen ji, ale i to v ní, něco co se báli vidět, ale viděli to...
I tajemný hnědoočko viděl její tvář, její křehkost. Jeho stisk ruky byl tak jemný, jak kdyby si třásl rukou s miminkem.
Doteď ji všichni vidí. Doteď se za ní otáčí, doteď se na ni usmívají.
Nyní už není neviditelná. Přestala jí být v den, kdy přešla přes onen kopec. V den kdy si sama uvědomila, že si jí váží lidé, kteří o ní zdaleka nic nevědí. V den, kdy potkala hnědookého kluka v košili a on se jí nebál dotknout.
ČTEŠ
,,DOKONALOST"✔
Short StoryTímto příběhem se snažím ukázat jakousi svou myšlenku, jak dnes vypadá dokonalost. Umělá dokonalost... -čeká na korekci
