,,DOKONALOST"✔

2 - 7/ Na kus řeči

Ahoj. Jsem Adéla, taková divná holka.
Možná si tohle nikdo nepřečte, ale já to sem stejně píšu, protože mám už nějakou dobu to nutkání.

Tuhle ,,knížku" jsem začala psát, protože mě začalo rozčilovat, jak se lidi okolo chovají, pořádně mě to začalo štvát. Bolelo mě, jak trpí má rodina, mí přátelé, jak trpí neznámí lidé, jak trpíte vy, jak trpím já sama. Proto jsme začala.
Abych něco málo předala, abych si nepřipadala, tak zbytečná.

Možná byste chtěli něco vědět o holce, která píše něco tak nesmyslného.
Jsem studentka jedné střední školy.
Mám strach z lidí, překonávám ho poznáváním těch lidí.
Nejsem jedináček.
Jsem příliš empatická a hodná osoba, ale moc často to nepřiznávám...
Lidé si mě váží hlavně kvůli mé upřímnosti.
Nesnáším stereotypy a nespravedlivost.

Občas mi někdo řekne, že jsem příliš dobrý člověk na zlý svět. A víte co? Nejspíš nemají pravdu. Mám třeba šanci něco změnit. Spoustu holek i kluků v mém věku a tak, má problémy, které zavádí naše uchvátná společnost.
Jsme ta hrozná mládež, která je závislá na mobilech a sociálních sítích a blablabla. Ale všimli si někdy toho, pod jakým tlakem jsme? Toužíme se vyrovnat ideálům krásy, která často není opravdová, protože photoshop a různé jiné programy, protože stahovací prádlo, protože mejkap, plastiky... Umělé dokonalosti.
Jsme možná trošku hloupí, protože i když tohle všechno víme, stále toužíme po té dokonalosti. Po úzkých stehnech, velkým zadku, velkých prsou a úzkým pasu, širších bocích, nechceme mít celulitidu, strie a takové věci. Je toho tolik, že to snad ani nevyjmenuji.
Často jsou na nás kladené nároky ohledně studia od rodičů.
A bože, jsme součástí konzumní společnosti.
Třeba polovina těch úchvatných lidí, které znám nikdy nevychová normální lidi. Jestli já budu mít děti, nejspíš to budou mít ještě těžší než já... Ale třeba se lidi změní.

Když jedu metrem, mám hned chuť vystoupit. Všechny ty oči, které si mě prohlíží. Ne, proč by si mě někdo prohlížel. Jenže když se usměju, usměje se taky. Že by si mě přeci jenom někdo všiml? To ne... Mě ne.

Když se někdo směje mým vtipům, nechce se mi tomu věřit. Nejsme vtipný člověk.

Když mi někdo řekne, že jsem hezká, tak se směju. Protože já si to nemyslím.

Když se mi něco povede, nejsem s tím spokojená, protože v mé hlavě se to nepovedlo a není to ideální.

Nejsem chytrý člověk.

Nejsem hubená.

NEJSEM DOKONALÁ.

Vidíte. Mám ohledně sebe spoustu pochybností, nejsem sebejistý člověk. A stejně píšu něco takového. Píšu vám, že máte být jiní, i když jsem sama taková menší troska na dně. A ne, nemám problém typu ,,opustil mě kluk a teď jsem chudák", ,,tatínek mi nekoupil iphona". Mám problémy, o kterých nerada mluvím.
Přála bych si, aby lidé okolo mě sebejistí byli, protože jsou úžasní.
I tady na Wattpadu je spoustu úžasných lidí. Je důležitý si vás všech vážit, protože mi každý den pomáhate.

Děkuji všem klukům z metra a autobusů, kteří se na mě usmáli, pustili mě si sednout, když mi bylo špatně a sami od sebe si toho všimli, děkuji všem těm klukům, kteří mi řekli, že jsem moc hezká a už jsem je nikdy neviděla. Děkuji neznámým dívkám, které se na mě usmály nebo mi zamávaly. Které chodí denně bez mejkapu a nutí mě si tak myslet, že to není špatné. Děkuji párům, kde oba nejsou dokonalí. Děkuji všem černochům, kteří mě nepovažují za rasistu, když si je prohlížím. Jen hledám dávného kamaráda a taky se mi černoši prostě líbí. Promiňte. Děkuji mladíkovi s rakovinou, který mi vysvětlit, proč dobrovolně umírá a přeji mu tímhle krásnou smrt... Ačkoli bych byla raději, kdybys byl zdravý a živý a byl mým přítelem, Lukáši. Děkuji klukovi z Wattpadu, o kterém jsem si myslela, že mi bude chybět. Už mi nechybí, protože se prostě neozývá a já zapomínám. Děkuji mým spolužákům, kteří mě berou jako Adélu. Děkuji všem neznámým klukům, kterým jsem zlomila srdce, všem, kterých jsem si nevšimla, ačkoli jsem měla.

Děkuji mému zakomplexovanému hnědookému klukovi, mému snu kterým je.