,,DOKONALOST"✔

2 - 13/ Realita roku 2020

Hodně lidí říká, že rok 2020 je nejhorší rok. Ačkoli teď možná budu znít ještě hůř, ještě nebylo nejhůř jak mohlo být. Stále podle mě není. Tím to nechci zlehčovat, protože tenhle vir postihl úplně všechny. Někoho osobně, psychicky, fyzicky nebo jen tím, že se vůbec objevil a odřízl lidi od příjmů. Přerušil kontakty, cesty, vztahy a možná i nějaká osudová setkání. Pracovní a studijní příležitosti.
Je to svinstvo, které nám ukazuje, jaká společnost jsme, koho máme v čele a vedení státu. Svinstvo, které nám omezilo společenský život a naše zvyky, ale hlavně nám ukázalo, jak nevděční jsme byli. Jak nevděční stále jsme. Jak slepě se zaměřujeme jenom na jakýsi virus a zapomínáme během toho na všechny ty ostatní věci, na X typů rakoviny, nemoci srdce, poruchy orgánů, žloutenky, HIV, ... Já nemám ráda, když někdo celou tuhle situaci zlehčuje a nemám ráda, když ji někdo moc hrotí. Jsem ostražitá a požírá mě strach. Nemám strach o sebe, ale lidí, které miluju. A pak nakonec, mám strach o svou budoucnost, protože by to mohlo znamenat, že nebudu moct dělat to, co bych dělat chtěla. Ale to je poměrně podřadné mezi telefonáty s vyděšenými prarodiči a posloucháním příběhů od známých, kteří s virem mají své zkušenosti. Uvědomuji si, že by to někteří milování nemuseli zvládnout. A uvědomuji si, že by to stejně tak mohlo složit mě nebo mé stejně staré přátele.

Ze začátku mi lidé v rouškách přišli děsiví. Plná metra lidí s maskou. Plné obchody a ulice. A byl to hrozný nezvyk. Začala jsem si víc všímat očí lidí, jejich postojů. Ale taky mi došlo, že na mě nikdo neprská a neplive. Má to jistě svoje výhody. Stejně jako skrýš před známými lidmi, kteří mě nepoznají. Kterým stačí malý pruh látky k tomu, aby mě ztratili z dohledu. Nepoznají můj pohled ani vlasy. Jak moc důležitá pro ně můžu být? Moje rodina by mě poznala i na kilometry daleko. Moji přátelé dost možná taky. Jistěže tyto myšlenky jsou dost negativní, ještě v téhle době, ale je pro mě uvolňující si připustit, že nejsem až tak moc důležitá v životě každého a že nemusím být někým opravdu chtěným a důležitým.

Rok 2020 mi dal příležitost být opravdu sama. Strávit spoustu času se svým já a přijít na to, kým dokážu být nebo nebýt. Zažít zkoušku přátelství a vlastní psychické odolnosti. Naučil mě zvláštní zodpovědnosti a samostatnosti, (ne)klidu duše. Dal mi vděčnost za každý den s někým, koho miluji. Naučil mě vážit si samozřejmostí jako jít si kdy chci a s kým chci ven.

Paradoxně mi dal příležitost poznat nové lidi a na další zapomenout.

Zahojil staré rány a nasypal sůl do nových.

Spoustu lidí jsem byla nucena ztratit nebo opustit.

Mohla jsem se vrátit k věcem, které jsem milovala, ale ztratila jsem na ně čas. Třeba si přečíst pár knih. Nebo sepsat spoustu prázdných slov, které jste si nikdy nemohli přečíst. Nakreslit pár obrázků.

Naučil mě být odvážnější pekařkou a kuchařkou.

Dal mi víc času na přemýšlení o budoucnosti a donutil mě se konečně rozhodnout.

Rok 2020 mi vzal nervy. Vzal mi chvíle strávené s přáteli a rodinou. Vzal mi zdraví babičky. Vzal mi nová setkání s novými lidmi. Vzal mi šanci někoho víc poznat.

Všechny ty neprospané noci, proplakané hodiny. Neexistující objetí.

Praxe.

Výklady.

Rok 2020 se stal jakýmsi pomyslným strašákem. Ale každému z nás musel dát něco pozitivního. Všechny nás ovlivnil. Každému z nás něco dal a vzal. Jako každý jiný další rok.