Ta Nevinná

{Uvězněna v sobě}

Stojím ve skleněné nádobě.

Východ nikde nevidím.

Vaše hlasy ke mně doléhají jen marně.

Mé emoce a city ke mně doléhají jen vzdáleně.

Proč se vše děje za tím sklem.

Pusťte mě taky tam ven.

Křičíš na mě, ať se vzpamatuji! Ať projevuji nějaké emoce. Ať se nad sebou zamyslím!

Jak se mám vzpamatovat? Jak mám projevit emoce, které necítím? Nad čím se mám zamyslet?

Mé tělo je má schránka, která mě drží uvězněnou uvnitř.

Jak dostat se ven?

Říkáš.. Začni žít! Prociť to! Neboj se si někoho pustit k tělu! Zamiluj se!

Jak můžu? Řekni mi jak a já to udělám.. Jak to můžu procítit? Jak si můžu někoho připustit k tělu? Jak by mě mohl někdo milovat, když se nedokážu milovat ani já?

JAK TO MÁM UDĚLAT? PROSÍM PORAĎ.

Zatnu pěsti a začnu se vzpírat. Sakra já to chci přece taky cítit!

Buším do každého povrchu, do každé slupky, která mi stojí v cestě.

Jedna rána sem. Druhá rána tam.

Stěny přesto pevně stojí.

HALÓ? JE TAM VENKU NĚKDO? NEMŮŽU ODSUD!

POMOC!

Křičím do prázdna. Můj hlas se odráží od stěn.

Nikdo v dohledu. Nikdo v doslechu. Nikdo.

Díváš se na mě. Díváš se na mou kamennou tvář. Sevřenou čelist, neutrální výraz.

Každý den, každou noc.

Já dívám se. Vidím to. Jsem uvězněná v mých očích. Koukl ses tam někdy?

Viděl jsi MĚ? Nebo jsi koukal jen na zbytek?

Slzy mi tečou po tvářích. Nikdo MĚ nevidí. Vidí ve mě jen obyčejného človíčka.

Ale prosím.. Já jsem přece víc.. Já nejsem obyčejná, nikdy jsem nebyla!

JÁ ne! Tak prosím vysvoboď mě a já ti to ukážu!

Marně sedím v rohu skleněné nádoby.. Slzy volně tečou po tvářích.. Pohled upřený do prázdna a snaha jakoby se náhle vypařila..

Gratuluji.. Podařilo se vám zabít to jediné dobré, co ve mě zbylo.. Nečekejte tedy, že se k vám budu chovat hezky. To vy jste to ze mě udělali...

To vy jste mě zničili!