A po nějakém tom čase jsem stejně zjistila, že jediné na co čekám.. Je konec.
Sama na hřbitově stojím.
Potrhaná košile od krve vlaje na mém těle.
Jako vlajka, která vzdává mír a zároveň výzvu k boji.
Náhrobní kameny.
Co ty o nás řeknou?
Milující matka? Milosrdná sestra? Obětavý otec?
To přece nejsme my.. Tohle přece nemůže popsat osobu, která leží pod tunami půdy.
Tohle mě nemůže charakterizovat.
Náhrobky na mě smutně hledí.
Tráva se s pomalým šustěním naklání ze strany na stranu.
Slunce již dávno není v dohledu.
Měsíc schovaný.
Jen hvězdy.
Ony to vidí.
Ony vidí co se zde děje a oči před tím zavírají.
To nic co po nás zbyde.
To nic co je uvnitř nás.
To nic co jsme.
To nechceme vidět.
Ale je to pravda..
Smrt není začátek nového života.
Je to konec toho co považujeme za život zde.
Je to konec všeho.
Konec pro nás.
Nenarodíme se znovu.
Prostě nebude nic.
A tak se z ničeho stalo nic.
A tak nic splynulo s ničím.
A tak jsem vyčerpaně padla do vykopané jámy s mým náhrobkem.
Až jednou půjdeš okolo a s nezájmem přejedeš pohledem o můj hrob.
Vzpomeň si, že každý stojíme za víc..
Vzpomeň si, že každý stojíme za míň..
Než je napsáno na tom kameni nad námi.
___________________________________________________________________________________________
|Vždy usměvavá dívka. \
|2002 - 2018\
ČTEŠ
Ta Nevinná
Short StoryDívka, která je až moc ztracená ve svých myšlenkách. V prohnilých, zvrácených a srdce rvoucích myšlenkách. Jen krátké útržky pocitů a myšlenek vhozené na stránky Wattpadu. ×Objevují se zde určité věci, které by neměl číst nikdo mladší 15 let.
