Stojím tu sama.
Malá místnost kolem mě se stahuje.
Bíle stěny zejí prázdnotou.
Vnitřek mě zeje prázdnotou.
Schránka uvnitř schránky.
Nic v ničem.
Snažíte se ve mě něco vzbudit.
Jenže... Co když už to tam vlastně ani není?
Co když budíte něco, co již zemřelo?
Co to vůbec je.. Cítit?
Není to zbytečné?
Jak jednoduché to bez toho je..
Dny, měsíce, roky.. Vše se slévá do jednoho.
Uzavřela jsem se prý.
Už nejsem taková, jaká jsem bývala.
Ano.
Lidé se mění.. Né vždy k lepšímu.
Omlouvám se, že jsem zklamala vaše očekávání.
Omlouvám se, že nejsem ten člověk, kterého byste tu chtěli mít.
Ale smiřte se s tím, že se nebudu omlouvat za to, že jsem taková jaká jsem.
Formuje nás okolí a to jak se k nám ostatní chovají.
Myslíte, že bych se změnila sama? Jen tak?
Hah.. Ne..
V místnosti se ozývají hlasy.
Vaše hlasy.
Mluví ke mně.
Říkají co jsem udělala.
To špatné co jsem udělala.
Slzy už netečou.
Tělo nijak nereaguje.
Jen vyčerpaně sedím a hledím do prázdna.
Víte.. Chtěli byste mě zníčit..
Ale, nemůžete přece zníčit něco.. Co už je dávno zničené.
Tak se jen snažte dál.. Je to stejně zbytečné, jako naše životy zde.
ČTEŠ
Ta Nevinná
Short StoryDívka, která je až moc ztracená ve svých myšlenkách. V prohnilých, zvrácených a srdce rvoucích myšlenkách. Jen krátké útržky pocitů a myšlenek vhozené na stránky Wattpadu. ×Objevují se zde určité věci, které by neměl číst nikdo mladší 15 let.
