Ta Nevinná

{Moje propast}

Natahuji se, snažím se dosáhnout. Stoupám si na špičky. Natahuji ruce k nebi. Snažím se to uchopit. Jak lehce to prokluzuje mezi prsty. Přesto se dál snažím. Chytit to a nepustit. Už nikdy víc. Už jen kousek. Znovu proklouzlo. Ach to štěstí.. Proč jen tě nemůžu chytit?

Židle pod nohami se mi zvrtne a já padám. Padám do nekonečna. Nekonečná propast pod mými nohami. Čekám jen kdy narazím. Pád očekávám tak dlouho. Konečně jsem přestala věřit na konec propasti. Zrovna v tu chvíli.. Jsem se tam ocitla. Pád byl tvrdý a bolestivý.

Já však vstala. Zavázala si tkaničky a pevně se postavila zpět na své nohy. Oprášila si ruce a chytla se skály. Skály která mě obklopovala. Ruka nahoru. Noha nahoru. Ruka nahoru. Pot mi stéká po čele. Ruka nahoru. Noha nahoru. Krev z dlaní mi stéká po ruce.

Nevidím vrchol. Nevidím dno. Jsem uvězněna v ničem. Vzdát se a padnout dolů? Do jistoty, do temnoty. Stoupat nahoru. Hnát se za něčím, co jsem znala, ale už dávno pro mě není realitou? Existuje to ještě vůbec? Ruka nahoru. Noha nahoru.

Krev kape. Pot kape. Slzy kapou.

Nežádám moc. Jen chvilku odpočinku, nějaký svah, na kterém bych si mohla chvilku sednout. Skála je strmější. Skála je hladší. Není čeho se chytit.

Zatnu pěsti. Jedna rána. Druhá rána. Skála se bortí. Chytnu se a šplhám dál.

Krev kape. Pot kape. Slzy kapou.

Stoupám výš a výš. Zafouká vítr, hrozí že mě odfoukne. Pevně se chytnu, přesto mě snese o kus níž. Zatnu nehty do skály. Křup. Křup. Nehty se drtí o skálu. Nepustím se však. Šplhám výš. Ruka nahoru. Noha nahoru.

Světlo září na mou pleť. Už jsem tak blízko. Natáhnu ruku. Je to snad můj přítel, kdo stojí na kraji. Natáhnu ruku blíž.

,,Chyť mě! Pomoz mi!" křičím.

Natáhne ke mně ruku. Uchopím ji. Odlepím se od skály. Držím se pouze jeho ruky. Podemnou pouze temnota a nekonečná jáma. Chvíli mě jen tak drží. Poté se stisk uvolní. Padám.

Snažím se zachytit skály. Kůže potrhaná. Srdce na padrť. Duše v koncích.

A náhle jen tma. Jen prázdno. NIC.