Zmučeně sedím.
Kolena u hrudi.
Ruce objímajíc chvějící se nohy.
Hlava skloněná.
Oči zavřené.
V hlavě nekončící válka.
Zakloním hlavu a podívám se na hvězdy.
Mrtvolný výraz, jakoby bez duše upírám na měsíc.
Proč jen září tak jasně, když ho obklopuje temnota?
Proč jen nemůžu být jako měsíc?
Tak krásná a zářící.
Měsíc nepláče v noci, měsíc se směje a ukazuje jak dokonalý je.
Ukazuje, že je dost silný na to, aby zářil i v nekončící temnotě.
Ale přesto v podstatě nezáří.
To slunce ho ozařuje.
Kde je mé slunce?
Kam zmizelo a proč nechce se vrátit zpět?
A tak jen sedím, obklopena temnotou.
Sedím a čekám.
Čekám, až i mé slunce vyjde a dá mi trochu své záře.
ČTEŠ
Ta Nevinná
Short StoryDívka, která je až moc ztracená ve svých myšlenkách. V prohnilých, zvrácených a srdce rvoucích myšlenkách. Jen krátké útržky pocitů a myšlenek vhozené na stránky Wattpadu. ×Objevují se zde určité věci, které by neměl číst nikdo mladší 15 let.
