Ta Nevinná

{Hranice}

S každým krokem ozve se prasknutí.

S každým krokem je hlasitější.

S každým krokem je delší.

S každým krokem je strašidelnější.

Prask. Prask. Prask.

Ještě jeden krok.

Ještě další krok.

Aspoň ještě jeden.

Tak ještě.

Kráčím a kráčím.

Zvuk praskajícího ledu způsobí husinu na mém těle.

Způsobí špatný pocit uvnitř.

Špatná předtucha přichází s dalším zapraskáním.

Srdce na chvíli přestane bít.

Dech se mi zastaví v hrdle.

Rozhlédnu se..

Stále nevidím pevninu, přesto snažím se jí najít.

Bloudím mlhou.

Hledám záchytný bod, avšak ten není k nalezení.

Led pod mými nohami křupe.

Chvíli zůstanu nehnutě stát.

Když dojde mi naděje.. 

Pak se led propadne.

To nesmím dopustit..

Avšak, jak ji udržet..

Když je to už dávno co zahládla jsem pevný bod.

Podemnou temnota.

Nademnou světlo.

Já stojím mezi.

Chodím po tenkém ledě, který hrozí že se každou chvíli roztříští.

Jak dotknout se světla?

Nemám pevný bod.

A tak se znovu nadechnu.

Nasaji vzduch do plic.

Zavřu oči.

Uvolním tělo.

Nádech.

Výdech.

Stisknu pěsti.

Otevřu oči.

A vyběhnu.

Led se mi propadá pod nohama.

Temnota se po mně sápe.

Já však běžím dál.

Nikde nic.

Chladný vzduch mě fackuje do obličeje.

Plive na mě svůj chlad. 

A sráží mi nohy větrem.

Slzy samovolně po tvářích tečou, jen do té doby, dokud nezmrznou.

Srdce bije jako splašené.

Stále nic v dohledu.

Síly dochází.

Nevím co dál.

Když se zastavím..

Spadnu dolů.

Když budu běžet dál..

Nakonec zemřu.

Tu náhle dostanu nápad.

Když už mám spadnout do temnoty.. Ať se aspoň na chvíli dotknu světla.

Rozeběhnu se ještě rychleji se svou zbylou sílou.

Odrazím se od neexistijícího ledu a vyskočím.

Letím vysoko.

Letím daleko.

Tu náhle záblesk světla.

Jenže jak letím nahoru...

Stejně rychle, ba možná i rychleji padám dolů.

.

.

,,Ahoj Temnoto, dlouho jsme se neviděli.." usmála se a Temnotu objala.