Z POHLEDU DOMINIKA
Po vydatné snídani jsem se šel nahoru nachystat.
Řekl jsem si, že je na čase si to s Jakubem nějak vyříkat. Chci se s ním bavit jako dřív.
Přišel jsem k jeho pokoji.
Ale než jsem stihl otevřít dveře, zevnitř se vyřítil naštvaný Hasan.
Jen jsem se na něj nechápavě podíval.
Potom můj pohled sklouzl na Jakuba bezmocně sedícího na křesle.
Vůbec nechápu, co se tady děje, pomyslel jsem si.
Jakub na mě taky upřel zrak, ale v zápětí vstal a přiblížil se ke mně.
"Musím ti něco říct, " vypadlo z něj.
Podíval se na mě tázavým pohledem a já přikývl.
Začal vysvětlovat velmi tichým hlasem, že tu noc, co přijel Hasan se to zvrhlo a že ho to mrzí.
Asi chtěl vidět jinou reakci. Možná doufal v odpuštění a přátelské poplácání po zádech. Ale já jsem se beze slov otočil a prostě odešel.
Ještě na mě něco zakřičel. Já jsem šel stejně dál.
Nechápu, jak to mohl udělat.
Měli jsme dneska hrát v klubu Fléda, ale já jsem se rozhodl, že nikam nepojedu.
Rychle jsem si sbalil věci a bez jakéhokoli loučení odjel taxikem.
Cestou jsem usnul, protože to bylo lepší, než si s tím řidičem povídat, jaký jsem měl den. No hádejte pane, hodně špatný.
Probudilo mě až cuknutí, když auto zabrzdilo. Bylo to před barem. Potřebuju se pořádně odreagovat a nic lepšího mě zrovna nenapadá.
Vystoupil jsem z auta, zaplatil řidiči a došoural se ke dveřím. Jen se trochu opiju a zítra se všechno nějak vysvětlí. Určitě.
