"Jakube,volám z nemocnice,"slyšel jsem z telefonu, ale nic víc už ne,protože mi ho Dominik vytrhl z ruky.
Cože? Kdo volá z nemocnice?
Dominik držel telefon a s někým stále mluvil, když přestal, podal mi ho a bez vysvětlování mě táhl ven k autu.
Vůbec jsem nechápal, co se děje.
Nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na Dominikův zmatený obličej.
Nevydal ze sebe ani hlásku a to mě trochu znervózňovalo.
"Co se stalo?" zeptal jsem se potichu.
Podíval se na mě sice jen krátce, ale v jeho očích byl strach a starosti.
"Hasan,"zašeptal.
Z POHLEDU DOMINIKA
Přijeli jsme k nemocnici, sice jsme se s Jakubem trochu nepohodli, ale teď musíme držet při sobě.
Vystoupil jsem z auta a on tam zůstal jen tak sedět.
V obličeji byl bledý a nejspíš nevěděl, co si má myslet.
Proto jsem mu otevřel dveře, chytil za ruku a vedl ke vchodu do nemocnice.
Když jsme se blížili k pokoji, sestřičky na nás házely lítostivé pohledy a já jsem poznal, že je něco hodně špatně.
Tak, jsme tady.
Podíval jsem se dovnitř, všichni se na mě otočili.
"Bude v pohodě, "ujistil mě Decky a usmál se na nás.
Úsměv jsem mu oplatil a šel jsem i s Jakubem blíž k ležícímu Hasanovi.
Spal.
Měl zlámaných několik kostí, protože se naboural v autě.
" Ach jo, " povzdechl jsem si při pohledu na něj i na zmateného Jakuba.
Z POHLEDU JAKUBA
Všichni kromě nás dvou už z pokoje odešli a já jsem se konečně trochu vzpamatoval.
" Promiň, "špitl jsem a zadíval se na své dlaně.
Dominik se ke mně přiblížil a jednou rukou mě objal kolem ramen.
Znamená to odpuštění?
