Vlčí instinkty

Pamatuješ?

Otevřenými dveřmi vstoupila do mužovy pracovny pohledná čarodějka. Celá ředitelna byla provoněná lékořicovými bonbony a sem tam se vzduchem prohnalo i aroma starých knih, kterých v okolních knihovnách nebylo zrovna po málu. Prošla dlouhou místností až k psacímu stolu za kterým stál Albus Brumbál otočený zády k ní. V ruce svíral tlustou lupu a pergamen, který už byl na tomto světě zřejmě hodně dlouhou dobu. Přítomnost dámy ho nijak nevzrušovala. Naopak pokračoval ve své dosavadní činnosti.

,,Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?" 

,,Krásný den, slečno Grangerová. Lékorku?" Brumbál konečně položil lupu i s pergamenem na kamenný podstavec a začal se věnovat Hermioně. S na jeho věk překvapivě rychlým pohybem a přívětivým úsměvem zpoza půlměsícových brýlí se k ní otočil čelem. Naklonil k ní mísu s nevábně působícími sladkostmi.

,,Posaďte se, prosím."

Hermiona už ho málem stačila opravit, když se jí na poslední chvíli podařilo poznámku potlačit. Namísto toho rychle odmítla nabízenou lékořici. 

,,Já hlupák!" chytil se ředitel za hlavu. ,,Omluvte prosím mou starou hlavu. Zřejmě si na vaše nové příjmení budu muset nějaký ten čas zvykat." mrkl na ni spiklenecky a sám si nabral plnou hrst černých bonbonů.  Hermiona nabyla na pocitu, že jí starý kouzelník právě četl myšlenky. Rychle však takovou hloupost vyhnala z hlavy.

,,To je v pořádku. Sama si stále zvykám." 

Brumbál její odpověď přešel bez reakce. Vrásčitou rukou začal rovnat kupičky papíru, které mu rozházel červnový vítr pronikající do místnosti otevřeným oknem. 

,,Tak tedy k věci. Jistě si uvědomujete, že jsem vás sem přijal jako dočasnou výpomoc." 

,,To si plně uvědomuji, pane." kývla hlavou horlivě, až jí vlnité vlasy spadly do čela.

,,Bohužel se stala taková nemilá věc. Profesor Kratiknot už naši školu zřejmě definitivně opustil a já nemám žádný záskok na příští rok. Chci se vás proto zeptat, zda byste o to místo měla zájem vy."

Hermiona se ho snažila přerušit, ale Brumbál její slova a zarazil jedním pohybem ruky.

,,Nebudu tu předstírat, že se ke mně nedostala žádná zvěst o vašem, řekněme, jiném stavu. ". Pohledem sklouzl k Hermioninému bříšku, které už začínalo být i přes veškerou snahu ho zakrýt  vidět. Už šlo jen sotva schovat pod neforemné svetry obzvláště, pokud bylo venku zrovna třicet stupňů.

,,Je mi jasné, že byste nemohla vyučovat celý rok. Snad by to ale šlo alespoň na první pololetí?" podíval se na ni prosebným pohledem štěněte loudícího piškoty. 

,,Ráda bych vaši nabídku přijala, ale jste si jistý, že pro vás nebude problém sehnat za mě někoho v půlce roku? Pokud jde o mne, budu tu moct zůstat zhruba do půlky listopadu." 

,,Mohu vaši odpověď pokládat za závaznou?"

,,Asi ano." zakoktala nejistě Hermiona. Bylo to na ni celé nějak moc rychlé.

...

Schylovalo se k večeru, když se Hermiona konečně dostala domů. Ke konci školního roku se její život motal jen okolo opravování písemných prací a pojednání. Nohy ji od celodenního postávání před tabulí bolely jako čert a hlava jí třeštila. Div, že se nerozletěla na malé kousky. Branka byla otevřená. Vešla do domu, zula si boty a s náručí plnou papírů se vydala napříč útlou chodbičkou. V půli cesty ji však něco zarazilo.