Vlčí instinkty

3.4. 1998 - den ve znamení lásky

Někdy na přelomu dubna a května se počasí ve Skotsku definitivně zbláznilo. Jaro si tento rok s vyháněním zimy opravdu pospíšilo a tak teploty šplhaly čím dál tím výše. Opeřenci zpívali své balady a slunce svítilo o sto šest. Pro Hermionu Grangerovou to bylo úlevou. Už jí lezly na nervy ty neforemně tlusté svetry a mohutné kabáty. Navíc ta neustálá zima a vlhko! Už jen při té představě jí naskakovala husí kůže.

V jeden takovýhle slunečný den se Hermiona vracela hradem z výuky. Bylo pět hodin odpoledne a nohy za sebou sotva vlekla. Těšila se, až si napustí horkou vanu a začte se do svého oblíbeného Shakespeara.

,,Dryadalis." řekla před bránou do učitelských komnat a sova nad ní ji pustila dovnitř. Občas  ji vážně zajímalo, kdo ta hesla vymýšlí. Otevřela dveře do svého pokoje a odhodila brašnu plnou písemek na postel. Za sebou měla dlouhý týden a jediné, co si z duše přála bylo odreagovat se od učení a školy. Unavená, ale připravená udělat cokoliv , co by ji přimělo opustit myšlenky na práci se svezla do křesla.

 Jako by někdo slyšel její nejtajnější myšlenky a přání, do dveří vešel Remus Lupin.

,,Jestli mi neseš referát nebo esej, odejdi prosím." zavtipkovala čarodějka a postavila se na nohy.

,,Nesu naopak něco na zpříjemnění dne.".

Byl to zase on i se svým křivým, kolena podlamujícím, plachým úsměvem. Vypadal o deset let mladší a bezstarostnější, než tenkrát na Křiklanově večírku, kdy na něj dolehly všechny problémy uplynulých dní. Zářil jako sluníčko a hodlal si užít každou minutu víkendu s Hermionou. Tenhle den mu nemohlo nic zkazit.

,,Remusi..." vydechla Mia a zabořila nos do  velké, ba přímo obrovské kytice červených růží. Milovala jejich vůni . Květiny darované z lásky voní nejlépe.

,,Ta je nádherná. Co blázníš?" padla mu kolem krku. Jeho ruka tvořila na jejích zádech uklidňující kruhy.

,,Chtěl bych Tě dnes večer pozvat na jedno místo. Je to překvapení."odvětil a zatvářil se skoro až tajemně. 

Hermiona netušila, kam ji chce Remus vzít, ale bezmezně mu věřila. Poslední výlet s ním stál opravdu za to a tak s lehkým pousmáním kývla. 

Vlkodlak se přistihl, jak na ni bezmyšlenkovitě zírá. Ještě nedávno by si býval ani nepomyslel, že by s tak nádhernou dívkou mohl někdy strávit jeden jediný den, natož celé měsíce. Miloval její vlasy vonící po skořici. Miloval vrásky, které se jí vytvořily kolem koutků úst, když se usmála. Miloval celou její maličkost a už se to nebál přiznat. Věděl, že to, co dělá je správné a neměl už dál sílu ohlížet se na to,čím je. Jejich vztah prošel několika zkouškami a Hermiona měla dost času říct stop. Měla dost času ho kvůli jeho vlkodlačímu problému odkopnout, ale neudělala to. Neudělala to, protože je to prostě ona a je tak čistá a dobrosrdečná. Nikdy by nikomu neublížila, ani si nepohrávala s jeho city zbytečně.

,,Dobře, takže... Sbal si s sebou jen něco teplejšího na večer, ale ne zase moc teplého. Řekněme tak nějak středně." vysoukal ze sebe rozpačitě potěšen jejím souhlasem.

,,To jsi mi tedy pomohl." zasmála se jeho vyjadřovacím schopnostem Mia a z čela si odhrnula neposedné pramínky vlasů. Remus se uchechtl a trochu nemotorně se vypotácel ven z pokoje, aby dopřál své milé chvíli soukromí.

,,Takže v sedm tě tady vyzvednu." vystrčil ještě hlavu ze dveří .

,,Dobře. Budu připravená." odvětila stále rozesmátá Mia a dveře za ním zavřela.

Vše šlo podle plánu přesně tak, jak si to Lupin maloval. Tenhle večer musel být naprosto kouzelný. Jedinečný. 

...

Na astronomické věži odbila sedmá hodina a Lupin přesnější, než kdokoliv jiný už stál před pokojem své milé. Ta vyšla ze dveří překvapivě včas. Ruku v ruce vyšli před brány hradu.

,,Přemístíme se. Asi to bude trvat déle, než obvykle,ale bude to stát za to. Slibuji." podotkl Remus a upravil si hnědé sako. Byl upravený, navoněný a jeho ležérní styl mu velmi slušel. Objal Miu kolem ramen a společně s ní se přemístil na dané místo. Přemisťování trvalo opravdu déle, než obvykle a nebylo to nic příjemného. Spleť několika míst najednou kolem nich se každou vteřinu měnila. Jako by cestovali v časovém meziprostoru nebo jinou galaxií. Až konečně ucítili pevnou zem pod nohama a vrávoravě se postavili. 

Ocitli se na malém náměstíčku. Město bylo rušné, ale i přesto z něj sálal jakýsi klid. Jako by nikdo nikam nespěchal. Stavby okolo byly nádherné a v úplně jiném stylu, než v Anglii. Podnebí bylo teplejší a příjemnější. Mia se rozhlédla kolem sebe. Je snad možné, že by byli v Itálii? V zemi lásky?

,,Co jsi mi chtěl ukázat?" zeptala se svého přítele a chytila se ho za ruku. Tělem jí proudila libá energie toho místa a podivné vzrušení.

,,Dočkej času." pousmál se. Zřejmě mu dělalo dobře, že ji mohl takhle napínat a zatím si své malé tajemství nechávat pro sebe.  Z legrace do něj hravě dloubla loktem a koutky jí cukaly úsměvem. Zhluboka se nadechla toho tolik jiného ovzduší a následovala Remusovy kroky. Ten jí vedl dál a dál několika malými uličkami, až došli k místu, kde byl kameny obložený obloukový průchod.

Jako zázrakem v blízkosti toho místa nikdo nebyl. Trochu podezírala Lupina, že použil jakési kouzlo na odhánění mudlů. Provedl si ji obloukem dovnitř. To místo odněkud znala. Přišla blíže a uvědomila si odkud. Součástí nádhery, před kterou stála byl i starodávný , místy zelení porostlý dům s krásně zdobeným kamenným balkonem.

,,To je přece..." zašeptala s očima upírajícíma se na stavbu před nimi. Rozbušilo se jí srdce. Tolik vždycky toužila tohle místo vidět .

,,Remusi to je Juliin balkon." otočila se hbitě na svého přítele. Chvíli po něm pátrala pohledem, až ho spatřila. 

Byl jen kousek od ní. Klečel na jednom koleni na zemi a v ruce držel vínově rudou krabičku pokrytou sametem. Začal ji pomalu otevírat a Hermioně se naskytl pohled na ten nejkrásnější šperk, jaký kdy viděla. Kroužek v ní byl ze zlata a kamínek na něm byl z průzračně růžového diamantu ve tvaru malé růžičky. Rukou si přikryla ústa a po těle se jí rozhostilo zase to příjemné mravenčení. Připadalo jí, jako by měla v břiše hejno motýlků. 

,,Hermiono Jean Grangerová," začal Remus a jeho čokoládové oči se vpíjely do těch jejích.

,,Od první chvíle, co jsem tě spatřil jsem věděl , že jsi výjimečná dívka. Postupem času se z tebe stávala žena bez které můj život nenacházel smysl. Když tě mám po svém boku, jsem ten nejšťastnější muž na světě. Každým dnem tě miluji víc a víc a tak tě tu teď, jako tu kdysi stál Romeo a vzhlížel ke své Julii prosím. Prokážeš mi tu neskonale obrovskou čest a staneš se mou ženou?"

 vyslovil svým nádherně sametovým hlasem. Jeho oči stále hleděly do těch Hermioniných, které byly teď už zalité slzami dojetí.

,,Ano." vydechla pevným hlasem. Radostí a dojetím nemohla ani mluvit, ale na tohle jí hlas ještě stačil. Remus jí navlékl prsten . Vstal a šťastně se s ní zatočil. Políbil ji tak, jako ještě nikdy. Byl to polibek radosti, vášně, lásky a spousty dalších emocí, které nešly vyjádřit slovy.

,,Nikdy jsem nikoho nemiloval tak , jako tebe. " řekl tiše Remus, když od sebe odtrhli rty, aby se mohli nadechnout.

,,Cítím to stejně. Taky tě miluju, Remusi." šeptla dojatá Mia a schovala se do jeho pevného objetí. Políbil ji na vlasy.

 Budeš ta nekrásnější paní Lupinová, pomyslel si.

A tak se datum 3.4. 1998 zapsalo do dějin jejich vztahu velkou změnou. Z přítele se stal snoubenec a z Hermiony Grangerové se stala budoucí paní Hermiona Lupinová.