Vlčí instinkty

Jen se nenechat ovládat chtíčem

Ještě nebylo ani půl páté ráno, když Remus Lupin sledoval tmou zahalené školní pozemky z okna svého pokoje. Jako každý měsíc v den, kdy se na obloze měl objevit úplněk, nemohl dospat. V práci si vzal volno, aby svým vznětlivým chováním způsobeným právě úplňkem neděsil studenty.  Hodinu předtím, než mělo pro ostatní obyvatele Bradavic začít vyučování zamířil do dámských ložnic a zaklepal na komnatu číslo 79. 

Hermiona, která klepání přes nahlas puštěnou muziku jen sotva zaslechla si pomyslela, že je to zřejmě Minerva, která jí slíbila donést rozvrh suplování pro tento týden.  Vylezla ze sprchy, spěšně ztlumila hudbu a protože čekala ženu, rozběhla se ke dveřím zabalená jen v titěrném ručníku, který zakrýval pouze to nejdůležitější. Jaké překvapení pro ni bylo otevřít dveře a místo drobné ženy ve vysokém klobouku spatřit Remuse s roztomilým ranním rozcuchem.

,,Sakra nemůžeš se předem nějak ohlásit?" vypískla rozpačitě a své polonahé tělo skryla za dveře. 

Lupin vyprskl smíchy. ,,Ohlásit jsem se mohl. To jsem ale ještě netušil, že běžně chodíš ranním návštěvám otevírat takhle spoře oblečená." popichoval ji. ,,Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mi to nezpříjemnilo den." zazubil se. Pak se otočil, aby mohla Herm najít něco rozumnějšího na sebe. 

,,Chtěl jsem se rozloučit, než odejdu." vysvětlil důvod svého příchodu stále rozesmátý vlkodlak a nenápadně při tom pokukoval po Hermioniném dokonalém těle teď už zahaleném v bílém županu. 

,,Ty jdeš pryč už teď?" podivila se hnědovláska a trochu posmutněla. 

,,Ne,ale ty máš dopoledne hodiny a odpolední program si už pro tebe připravil Snape, řekl bych." připomněl jí Remus a nepatrně se k ní přiblížil. 

,,Krásně voníš." zašeptal jí do ucha.  Na jeho poznámku se rozhodla nereagovat. Sálala z něj úplně jiná energie, než obvykle. Působil více sebejistě a náruživě. Moc dobře věděla, že za to může vlk, který se s časem zbývajícím do večera bude snažit dostat ke slovu čím dál tím víc. 

,,Mohla bych tě aspoň doprovodit cestou do chýše." pokusila se opatrně navrhnout, jen aby nemusela strávit zbytek dne se Snapem, který bude mít jen otravné narážky na ni a Remuse.

Ten ale její návrh okamžitě zamítl. ,,Ani to nezkoušej." zasmál se a vzal ji za ruku. 

Políbil ji. Hra jejich rtů je zaměstnala snad na celou věčnost, až začala jeho ruka pomalu z Hermioniných vlasů klesat až k jejím zádům. Ona jeho polibky opětovala a dlaní se tiskla na jeho mužnou hruď. Vlčí část Lupinova já už nemínila déle čekat. Divoce, ale přesto láskyplně položil Hermionu na prostornou, čerstvě povlečenou postel před nimi. Rukou jí hladil po celém těle. 

,,Reme já nech..." vydechla mezi polibky Hermiona. 

V tom jako by se dostala k moci ta racionální, lidská a naštěstí převažující mužova osobnost . Odtrhl se od Hermiony a seskočil z postele. To všechno snad v setině vteřiny. Chytil se za hlavu. 

,,Mio, promiň já... V těch dnech, kdy mne čeká přeměna se neumím ovládat. Zmítají mnou všechny smysly a...Mohl jsem ti nějak ublížit, zachoval jsem se jako hrozný idiot! Takhle to nechci. Chci počkat, až budeš dostatečně připravená. Promiň mi to, prosím." vychrlil ze sebe zničeně. Bylo vidět, jak se stydí, že se nechal tak snadno strhnout pocity.

,,Prosím neomlouvej se. Věděla jsem, kam to směřuje a nezatrhla jsem to včas. Nemůžeš za to. Vím, že je těžké pořád čekat, ale já se prostě zatím nějak nemůžu donutit k... No však víš. Nemám úplně dobré zkušenosti s muži a..." nedokončila už svou větu.

,,Budu čekat klidně sto let. Ty mi za to stojíš." přiblížil se k ní nejistě a tentokrát se jeho rty o dost citlivěji a jemněji přitiskly pouze na její tvář. Už to byl zase on. Její Remus. Muž, ke kterému si musíte probojovat cestu, aby vám ukázal všechno to dobré v něm. Gentleman ze starých, černobílých filmů. Muž jejího srdce.

,,Už ale budu muset jít. Zabalit si nějaké věci a tak." omluvil se a opustil ložnici.

...

Zatímco Hermiona trávila den se Severusem Snapem, který ji přemluvil k výpomoci v laboratoři, Lupin konečně našel svou starou brašnu, která už svá léta měla nejspíš dlouho za sebou. Postupně do ní naskládal čisté oblečení, misku a balíček nevábně vonícího masa. V lidské podobě se mu z něj zvedal žaludek, ale jako vlk se po něm mohl utlouct. Byl začátek února a sníh přimrzal k zemi. Zimní přeměny pro něj vždycky byly těžší, než ty v létě. Když ráno ležel v staré, polorozpadlé chýši vyčerpaný od nočního běsnění tak, jak ho pán bůh stvořil, budil ho nepříjemný , štiplavý mráz. Nervózní, ale přesto odhodlaný vyšel vstříc bezesné noci plné bolesti.  

Došel do chýše a pohlédl z okna. Začínalo se stmívat. Se staženým žaludkem a strachem v očích pozoroval večerní oblohu a čekal, až se na ní objeví bílý měsíc. 

Už to začínalo. Cítil, jak se mu svaly napínají a šaty praskají ve švech. Cítil, jak se mu nohy prodlužují a nehty se mění v drápy. Člověk, který proměnu nikdy nezažil, nepochopí bolest, kterou musí vlkodlaci každý měsíc snášet. 

Za okamžik stál na místě, kde byl před chvílí profesor R.J. Lupin statný vlkodlak a z chýše se ozvalo mohutné zavytí. Začal působit Severusův lektvar. Tělo vlka začalo pomalu slábnout a on začal usínat. Spočinul na podlaze jako nevinné štěně.

Nic netušící Hermiona celou noc nezamhouřila oka.

 Věděla, že tvoru takové velikosti , jaké dosahuje vlkodlak se jen sotva může něco stát, ale láska je mocná čarodějka a strach dělá s lidmi divy.