Vlčí instinkty

Polibek

Leden 1998. Bradavice byly skryty pod bílou sněhovou rouškou.Mráz kreslil po oknech rozpustilé ornamenty a chladný vánek roznášel vločky po jejich parapetu. Hermiona měla stejně jako většina žáků i profesorů namířeno do Prasinek, kouzelnické vesničky nedaleko školy. I přes nádhernou podívanou, která se jí nabízela při pohledu ven z hradu se necítila dobře. Jakýsi instinkt jí napovídal, že se něco zlého stane. Aby se ujistila, že se mýlí, poslala malého puštíka Minervy McGonagallové do doupěte s krátkou zprávou.

Ahoj, jen se chci ujistit, že jste všichni v pořádku.

Mám nějaké nepříjemné tušení, že se něco děje.

Pošlete mi prosím co nejdříve sovu.

Mia

Odpověď od přátel se dostavila pár minut po odletu sovičky. Pan Weasley ji ujišťoval, že je vše v nejlepším pořádku a pro její klid donutil všechny obyvatele doupěte se pod vzkaz podepsat.

Zřejmě je to jen nějaká její paranoia. Z nočního stolku zvedla svou hůlku.

,,Colloportus" zamkla dveře a vydala se směrem do společenské místnosti. Tam už na ni čekal Remus Lupin opřený o jedno z křesel před krbem. S poklepáním na hodinky se na ni s předstíranou vážností zamračil. Ona mu na to odpověděla štěněcím pohledem ,kterému by odolal málokterý muž.

,,Ty se stěhuješ?" ukázal Lupin pobaveně na tašku, kterou s sebou dívka nesla.

,,To jsou písemky, které musím do pondělku opravit." ušklíbla se.

,,Měla by ses naučit odpočívat, má drahá." napodobil celkem trefně ustaraný hlas Molly Weasleyové a hůlkou poslal hromádku pergamenů uloženou v plátěné brašně zpět do Hermionina pokoje.

Cestou do Prasinek přišla řeč na Fénixův řád. Hermionu zajímalo, proč ji Lupin nikdy nevezme s sebou na misi. Zvládla by to. Smrtijedům už přeci čelila několikrát.

,,Na tohle jsem ti už jednou odpovídal." odsekl přísně a na čele se mu objevila nepatrná vráska. ,,Není to bezpečné. Ani Harry s Ronem už s námi moc často nechodí a..." odmlčel se. Podezíravě se rozhlížel kolem sebe. Mie také pomalu docházelo, že jejich rozhovor už není soukromý.

,,A to je přesně to, o čem mluvím." dořekl Remus, když se před nimi objevil páreček smrtijedů.

,,Mdloby na tebe!" pokusila se omráčit jednoho z nich Mia, ale neúspěšně. Mohutný kouzelník v černém plášti její kletbu odrazil.

,,Everte Statim!"odmrštil Hermionu na stranu a ta spadla na zem. Na místo souboje se začali přemisťovat další členové řádu.

,,Hermiono vrať se zpátky do hradu!" zakřičel na ni Lupin. Nereagovala. Stála jako opařená.

,,Dělej!" zavrčel vlkodlak a vyslal na jednoho ze stále přibývajících smrtijedů mocné znehybňovací kouzlo.

,,Immobulus!" mávl hůlkou a smrtijed ztuhl. Žena vedle nehybného kouzelníka už nehodlala jen tak dál nečinně přihlížet a zaútočila.

,,Expulso!" vyslala s přímo šíleným skřehotavým smíchem kletbu na Hermionu. To, co spatřila potom jí ale smích vyhnalo z tváře. Hermioně jako by se zastavil čas před očima. Její vlk na krku se zachvěl a vydal ze sebe mohutné štítové kouzlo, takže když k ní kletba dolétla, jen se roztříštila o štít. Teď už věděla, co znamenalo to ,,Nikomu nedovolí, aby na tebe vztáhl ruku".

,,Sakra to si vážně myslíš, že zdrhnu jako srab a nechám vás v tom?!" obořila se na Lupina naštvaně.

,,Můžeš aspoň jednou přestat být tvrdohlavá a poslechnout co říkám?" rozkřikl se na ni Lupin a bez přemýšlení zamumlal jakési kouzlo, které přeneslo Herm zpět do hradu. Poté vykouzlil hranici, která jí nedovolovala vrátit se na místo boje.

Nevěděla, co si počít. Minuty, kdy čekala ve svém pokoji jí připadaly jako hodiny. Hodiny byly dlouhé jako dny, když najednou...

Přicházel k ní chodbou. Oblečení měl potrhané a špinavé. Na jeho těle bylo hned několik šrámů a odřenin, které ošklivě krvácely.

,,Remusi Johne Lupine!" vydala se za ním svižným krokem doběla rozpálená Hermiona.

,,Proč jsi mě sakra nenechal bojovat s ostatními a místo toho jsi mě poslal do hradu jako pětiletý děcko?!" spustila na něj, než stačil cokoliv říct. Takhle rozčilenou ji v životě neviděl. Ona ale nepřestávala běsnit.

,,Mohla jsem pomoct! Mohla jsem něco udělat!" křičela, až se jí hlas z ničeho nic zlomil.

,,Víš sakra jaký jsem o tebe měla strach?". Složila se do křesla a po tvářích jí začaly téct slzy jako hrachy.

Mlčky si klekl před ni ,až byl na úrovni jejího uplakaného obličeje. Zadíval se do jejích hlubokých očí. Tolik se bál, že je už nikdy neuvidí. Rukou jí otřel slzy z tváře. Možná to byl jeho vnitřní vlk, co mu dodal odvahu, ale než se oba nadáli , jejich rty se spojily v polibek. V krásný, sladký polibek, který Lupin, ačkoliv se musel hodně přemáhat přerušil.

,,Tohle já nemůžu."zašeptal a poodstoupil dál.

,,Nebo nechceš." odpověděla zklamaně Hermiona.

Věnoval jí zničený pohled a chytil ji za obě ruce. ,,Mio, já... Po téhle chvíli toužím tak dlouho. Neumíš si představit, jak bylo těžké vídat tě tak často a o svých citech k tobě se nezmínit ani náznakem. Z té krásné, mladé, chytré dívky v první lavici se stala ještě krásnější a chytřejší žena, kterou miluji. Jenže víš, co jsem zač. Zničil bych ti život. Nechci žít s tím rizikem, že by ti mohl nějak ublížit.".

Jeho milovaná hnědovláska mu celou dobu upřeně hleděla do očí.

Své drobné ruce vytáhla z jeho sevření a položila mu je na tváře, jako by ho chtěla znovu políbit.

,,Ublížíš mi jedině tehdy, pokud se mi budeš vyhýbat. Když jsi byl dnes tam venku, umírala jsem strachy. Strachy o tebe. Ze všeho nejvíc na světě se nebojím smrti, ani bolesti. Nejvíc se bojím, že o tebe přijdu. Že tě ztratím." vyznala se a dychtivým pohledem stále zmáčeným od slz si měřila vlkodlaka sedícího před ní. Ten se po jejích slovech napřímil a bez dalšího čekání čarodějku vášnivě políbil.

,,Miluju tě, Mio. Nikdy to nebude jinak.".

Tak konečně se k tomu dokopal :-D . Prosím zanech mi komentář, pokud jsi došel /došla až sem. Kritiku přijímám, aspoň se můžu pokusit zlepšit. :-)