Vlčí instinkty

Noční můra

V Bradavicích byl pozdní večer, skoro noc. Nad nejvyšší věží hradu svítila hejna hvězd a měsíc částečně zakrytý tmavými mračny, která byla důkazem uplynulého, zasmušilého dne hladil svým světlem spící obyvatele hradu po tvářích na dobrou noc.  Silný vítr bušil do okenních tabulek jako do bubnů a meluzína ho doprovázela svou tesknou písní uspávajíce ptáky, kteří v tento pochmurný den jen málokrát zapěli nějaký ten tón. 

Okno ošetřovny v prvním patře bylo zavřené a jeho závěsy zatažené. Uvnitř místnosti svítilo několik svícnů, které jen těžko zvládly vytvořit takové světlo ,které okny proniká do skromných pokojů při poledni. Hravě kreslily stíny na bílé plenty oddělující jednotlivá lůžka se zraněnými a nemocnými, jakoby to snad mohlo alespoň trochu zmírnit jejich trápení.

 Za jednou z těchto plent ležela i mladá žena, která by se možná stále dala nazvat dívkou. Její skořicové vlasy se rozprostíraly po bílém polštáři. Byla pobledlá a zřejmě i slabá. Oči měla zavřené a ačkoliv to vypadalo, že tvrdě spí, nebylo tomu tak. Většinu noci strávila se zavřenýma očima přemýšlejíc nad uplynulým dnem a kdykoliv se jí podařilo prolomit tu tenkou hranici mezi usínáním a spánkem,...

,,Crucio!"

Hermiona sebou prudce škubla a kaštanově hnědé oči se jí otevřely. Přerývaně oddechovala a držela se za hlavu, která ji v tom leknutí znovu rozbolela. 

Zase to viděla. Znovu se jí před očima promítla ta nechutná radost Bellatrix Lestrangeové, když k ní napřáhla hůlku a způsobila jí tím  tu ukrutnou bolest. Viděla její havraní vlasy a temné oči ve kterých při pohledu na bolestí se svíjející Hermionu zaplály malé ohýnky krutosti.

,,Zase ten sen?" uslyšela mužský hlas vycházející odněkud zblízka. Jeho vlastník už dlouhé hodiny seděl vedle čarodějčiny postele a trpělivě ji držel za ruku. Chtěl si ohlídat její bezpečí alespoň teď.

Kývla.Polštář pod hlavou narovnala do vyšší polohy, takže teď muži při slabém svitu svíček viděla do tváře. Tvář to byla i přes všechny šrámy v ní pohledná a dobrosrdečná. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše. Ty jeho byly upřímné, kolena podlamující, ale nyní i unavené.

,,Remusi, měl by ses jít vyspat. Nemůžeš tu přeci zůstat celou noc." zašeptala do ticha.

,,Na mě nezáleží. Stejně bych toho po dnešku moc nenaspal. Spát bys měla hlavně ty.".

,,Nejde to. Nemůžu." zvedla k němu prosebně oči, jakoby jí s jejím problémem snad mohl pomoct.

,,Jde jen o tu první noc. Cruciatus má mnohem větší dopad na mysl, než na tělo a tak může chvíli trvat, než se vzpamatuješ. Ostatně, jak kdysi řekl Norbert Deanes-".

,,Už nejsem vaše studentka, pane profesore." přerušila ho Hermiona, než se stačil ještě více rozvášnit. Byla možná ještě slabá a vyčerpaná, ale ani tak se neubránila nepatrnému pousmání nad Lupinem, který i v tuto pozdní hodinu oplýval vědomostmi a rozhodně nezapřel svou profesorskou náturu. 

,,Promiň. Asi nemoc z povolání." zasmál se, když si uvědomil své počínání. Pak znovu ztišil hlas do uspávajícího, pomalého tónu.

,,Teď zkus usnout. Musíš být odpočatá." pohladil ji po skořicových vlasech a ucítil jejich mandlovou vůni. 

Hermiona poslechla. Zavřela oči a užívala si jeho jemné doteky. Byla tak krásná a nevinná, jak jen žena jejích kvalit může být. Tiše oddechovala a tlukot jejího srdce se stával pravidelným. Ve své dlani tiskla dlaň svého snoubence a před očima jí právě začínal všemi barvami hrát příjemnější sen, než doposud měla. Usnula.