Vlčí instinkty

Šelest jehličí

Bylo brzké ráno. Domem na kraji lesa se linula vůně silné kávy a čerstvého pečiva ležícího v proutěném košíku na kuchyňském stole. Za ním už nějakou dobu seděl Remus. Zrak měl upřený do nejnovějšího vydání denního tisku a v dlaních svíral právě onen hrnek černého kafe, které by na nohy postavilo i mrtvého. Když uslyšel šouravé kroky ozývající se někde od schodiště, zvedl oči od čtení. Mířila k němu Hermiona. Byla celá rozlámaná a dlaň měla přitisknutou na bolavých zádech. 

,,Dobré ráno," zafuněla a hubenou rukou si odtáhla jednu ze židlí naproti manželovi.

Když spatřila Remusův tázavý pohled, ihned mu objasnila důvod její nepříliš dobré kondice.

,,Není mi dnes zrovna nejlépe. Myslím... Myslím, že by to snad dnes mohlo přijít, Remusi," mrkla na něj a očekávala od něj stejně vzrušenou odpověď. Ten se ale zatvářil spíše, jako by mu v tu chvíli do zad někdo vrazil dýku.

,,Dnes?" vysoukal ze sebe. ,,Jsi si jistá? Opravdu jistá?" 

Zpražila svého muže odměřeným pohledem. Čekala spousty reakcí, ale tuhle tedy ne.

,,Tohle je přesně to, čeho jsem tě chtěl ušetřit. Dnes večer je úplněk, Hermiono," odvrátil zrak k zemi, jako to dělával vždycky, když přišla řeč na něco tak choulostivého. ,,Jestli se to stane, nebudu moct včas přivést pomoc a ty sotva budeš ve stavu, kdy by ses přemístila do hradu. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy sama vidíš, jak moc ti ubli-"

Než se nadál, Hermiona ho rozhořčeně přerušila.

,,Tak jo. Dneska mám tak určitě náladu poslouchat, jak jsi pro mě nebezpečný. Pojďme to prosím neřešit, ano? Já už ti k tomu své řekla, a to hned několikrát," změnila najednou přístup a z rozčilení se náhle stalo vlídné jednání.

,,Nemusí to nutně znamenat, že to bude dnes. Kdyby se do večera něco změnilo, určitě bych ti to řekla. Slibuji," obešla stůl a políbila Remuse, který se stále vyhýbal jejímu pohledu, na tvář. Pak se ztratila někde za zdmi pokoje.

Celý den se odvíjel, jak měl a Hermiona se, jak se zdálo, cítila mnohem lépe. Když si Remus sbalil svou starou koženou brašnu a chystal se odejít vstříc chroptící chýši, ještě naposledy zkontroloval svou milou tak, jak to dělával vždy před odchodem do temné úplňkové noci.

,,Jak ti je?"

,,Chceš mi změřit tep?" zasmála se jeho starostlivosti očividně dobře naladěná Hermiona a rukou ho jemně vískala v karamelových vlasech sem tam protkaných stříbřitou nitkou. Velkýma zářivýma očima se dívala do těch jeho a popravdě řečeno by se v nich mohla utápět celé hodiny.

,,Myslím to vážně. Nepozoruješ... Chci říct, četla jsi ty knihy, že? Necítíš nějaké příznaky?" 

Hermiona vyprskla smíchy. ,,Myslíš ty knihy, které tajně po nocích čteš, abys měl jistotu, že alespoň jeden z nás o dětech bude vědět něco víc, než že se mají krmit a občas vyvenčit? Ano, četla. Některé dokonce dvakrát, abys věděl. A ne, nepozoruji nic zásadního."

Remus jen zakroutil hlavou nad lehkovážností jeho ženy a odešel vstříc lesu. Když ho stromy a jehličí pohltilo úplně, zaklapla Hermiona vchodové dveře a vydala se zpět dovnitř domu. Po takové době si už na Remusovy proměny vlastně zvykla. Přesto ji vždy svíral nepříjemný pocit nejistoty. Jejím starostlivým připomínkám, které vždy kladla svému vlkodlakovi na srdce, se on jen vysmíval. S úsměvem na rtech ji odbýval ujištěním, že je to právě on, kdo je v Zapovězeném lese nejnebezpečnějším tvorem, a proto se v žádném případě nemá bát o jeho zdraví.