Vlčí instinkty

Šťastné shledání

  Hermiona si oddechla, že má všechno to zdravení a vítání za sebou. Sedla si do křesla a rozhlédla se spokojeně po ostatních. V tom ale utkvěla pohledem na muži sedícím v koutě. 

Seděl tam Hermioně dobře známý hnědovlasý muž. V obličeji měl několik jizev,ale mezi jizvami se mu leskly upřímné, čokoládově hnědé oči. Teď už na ni muž taky hleděl. Jen co ji spatřil, okamžitě se zvedl ze židle a jistým krokem mířil za ní.

,,Ahoj Remusi. Promiň , nevšimla jsem si tě. Jak se ti daří?" pozdravila dívka muže s zřejmě zatím nejzářivějším úsměvem, jaký ze sebe za celý den byla schopná dostat. Byla opravdu ráda, že ho vidí.

,,Daří se mi výborně. Hermiono ty vypadáš báječně" usmál se na ni Remus a stiskl jí ruku na pozdrav. 

Od doby, co byl Remus profesor a Mia jeho čtrnáctiletá studentka uběhlo už pět let. Od té doby se jejich vztah změnil spíše na přátelský, než na ten, který má obyčejně student s bývalým profesorem. Ostatně i Harry s Ronem, které Remus Lupin kdysi učil s ním mají nyní vztah jako se všemi ostatními členy Fénixova řádu. Jenže s Hermionou je to jiné..

,,Děkuju Reme, tobě to taky moc sluší. Od té doby, co zemřel Kingsley jsem tě neviděla. Je mi to moc líto."

,,To mně taky, ale nic s tím neuděláme, tak proč si kazit Vánoce... Smrtijedi byli v převaze a někdo to odnést musel. Zemřel jako hrdina, dá se říct." snažil se ji povzbudit Remus. 

,,Poslouchejte mě všichni! Halo!" snažila se o vzbuzení pozornosti u ostatních paní Weasleyová. Teprve, když ji napadlo kouzlem ještě víc zesílit hlasitost svého už tak dost hlasitého křiku , všichni se na ni s otráveným výrazem podívali. Bylo jim jasné, že bude následovat každoroční přípitek spolu s její dlouhou řečí, která skončí pláčem z dojetí, že je všechny zase vidí.

,,Tak pojď nebo nás Molly všechny promění v muchlorohé chropotaly" pobídl Hermionu Remus  a jako správný gentleman jí odsunul židli,aby se na ni mohla posadit. Sám místo toho zůstal stát za ní a nenápadně se jednou rukou opřel o opěradlo její židle na které spadaly její dlouhé, vlnité vlasy. Remus miloval jejich vůni. Už od té doby, co ji poznal z nich byla cítit pořád ta samá vůně skořice a mandlí. 

,,Přátelé, kamarádi,rodino.." začala svůj každoroční přípitek Molly. Všem začali padat víčka, ale nikdo se ji neodvažoval přerušit.  Až když uslyšeli ,,Pozvedněme tedy sklenky a připijme si na další krásný rok" , všichni jako by rázem ožili, opravdu zvedli sklenky a připili si. Pak se zase všichni rozutekli. Sirius, který už měl pár sklenic vína v sobě hrál na jakýsi hudební nástroj, který nikdo neznal, Molly chystala večeři a pan Weasley se s nadšením znovu zabral do přerušeného rozhovoru s Harrym. V tom se ale ozvalo mohutné klepání na dveře. Všichni ztichli a vytáhli hůlky. Remus se ochranitelsky postavil před Miu. Ta si toho všimla a i přes vyděšení, zda za dveřmi není nějaký nevítaný host mu stihla připomenout, že už není ta čtrnáctiletá holka, kterou by měl chránit. Remus se na ní s omluvným úsměvem podíval a pomyslel si, že ji musí chránit v každém věku. Poklady se chránit musí.