Vlčí instinkty

Soví pošta a den volna

Jako každé ráno, tak i dnes přiletěla soví pošta do domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí velmi brzy. Slunce se sotva stihlo ospale rozehřát na chladné jarní obloze, když už se ozvalo slabé ťukání na sklo. Paní Weasleyová se se spokojeným pobrukováním otočila od kuchyňské linky k oknu. Už tam na ni čekala malá sovička, která jako by se zobáčkem plným dopisů dobývala skrze okenní tabulku dovnitř . Pootočila tedy klikou a pustila tvorečka do kuchyně. Sova si chvíli pyšně dmula peří, skoro jakoby byla uražená, že musela tak dlouho čekat. Po chvilce ji ale to divadlo omrzelo a odevzdaně předala rusovlasé ženě její poštu. Ta si utřela mastné dlaně do pestrobarevné zástěry a začala se probírat obálkami.

Zdálo se, že v ruce svírá jen samé nepodstatné zprávy. Dopis z práce pro Arthura, poněkud opožděné přání k narozeninám pro Freda a George, reklamní letáček, noviny a...

Molly chvíli nevěřícně zírala na zdobený papír, který se jí třpytil před očima. Naivně ho otáčela na všechny strany. Možná si myslela, že se tím něco změní. Nezměnilo. Srdce jí bušilo a ona se chytila za hruď. S hlasitým žuchnutím dopadla na tvrdou židli a nepřestávala zírat na zprávu, která ji tolik rozrušila. 

,,Arthure! " vypískla mírně hystericky, ačkoliv se snažila působit klidným dojmem. Nejde přece o nic tak závažného, všechno se nějak zvládne.

Ozvalo se hlasité dupání, to jak pan Weasley sbíhal schody. Zadýchaně se zastavil těsně před židlí, kde seděla jeho žena a ramena mu úlevou spadla, když viděl, že se nic dramatického neděje.

,,Co se stalo?" zeptal se teď už nevzrušeně Arthur a do ruky čapl Denního Věštce, kterého před malou chvílí přinesla soví návštěvnice doposud sedící na kuchyňské lince. Usadil se naproti manželce a zakousl se do snídaně.

,,Čti." odpověděla svérázně korpulentní dáma a podala mu dopis na zlatavém papíru. Ozdobným písmem se na něm vyjímal velký nápis, který šel z dálky jen těžko přečíst. 

Pan Weasley přivřel oči a nadechl se, že jako začne číst. Bohužel se k jeho projevu už nedostal, protože do kuchyně vtrhlo nejmladší z Weasleyovic dětí. 

Ginny byla v něčem velmi podobná své matce, ale bezstarostnost zdědila spíše po otci. Nikdy si s ničím příliš nelámala hlavu a soustředila se jen na to, co pro ni bylo prioritou. Vletěla do místnosti jako splašená, když však viděla výraz svých rodičů, zmírnila krok a nechápavě zvedla obočí.

,,On někdo umřel?" zavtipkovala a posadila se také ke stolu. 

,,Skoro." odsekla Molly naškrobeně a vytrhla manželovi poštu z ruky. Podala ji nyní své dceři a pozorně sledovala její reakci.

Ginny trochu bázlivě převzala papír. Odkašlala si a nahlas přečetla

 ,,Remus John Lupin a Hermiona Jean Grangerová oznamují, že si řeknou své ano dne 12.5. 1998 v Katedrále Godricka Nebelvíra. Vy i vaše rodina jste srdečně zváni, abyste jejich lásku oslavili společně s nimi. Šťastný může být jedině ten, kdo skutečně miloval jen jednou v životě.".

Dívka pobaveně zakroutila hlavou. ,,No není to skvělé?".

Paní Weasleyové se to ale nezdálo ani trochu skvělé. Pořád tak nějak tajně doufala, že si to Hermiona nebo Remus rozmyslí. Má je oba ráda, ale každého zvlášť. Takhle dohromady to přeci nejde!

,,Hm..." zabručela a bylo na ní znát, že ji reakce její dcery nijak zvlášť nepotěšila.

,,Co se ti na tom nezdá? Mají se rádi ? Mají. Chtěl si ji vzít ještě než zjistil, že je těhotná? Ano. Tak co je na tom sakra špatně?" vyjela Ginny nečekaně na svou matku. Už měla její neustálé potřeby mít všechno a všechny pod kontrolou plné zuby. Dost na tom, že se s velkou oblibou pletla do jejího vztahu s Harrym, ale tohle už bylo vážně moc.