Vlčí instinkty

Vítej na světě

Než se Hermiona nadála, byl tu Advent. Bradavice vyměnily svůj obvyklý zelený kabát za sněhovou přikrývku, Hagridova roubenka byla obklopená samými rampouchy a všude okolo se to hemžilo sněhuláky s rezavými hrnci, které měli naražené na hlavách místo klobouků. Každá domácnost byla provoněná cukrovím a dřevem hořícím v krbu, které v těchto mrazivých dnech chránilo jejich majitele před nastydnutím. 

,,Hrozně ti závidím, že můžeš být v Bradavicích takhle před Vánoci,"  svěřila se Hermiona Remusovi, když vytahovala další várku čerstvě upečených perníčků ven z trouby. Bylo jí trochu teskno, že neuvidí bohatě zdobenou Velkou síň ve své vánoční podobě. Představovala si profesorku McGonagallovou, jak s neobyčejnou ladností věší baňaté ozdoby na jednu z vysokých jedlí. Nohou se špičatým střevícem si tiše podupává do rytmu hudby ozývající se někde z rohu síně, to jak školní sbor nacvičuje jednu z tradičních koled. Profesor Brumbál chodí po hradě příjemně naladěn a na hlavě se mu legračně pohupuje jeho sváteční čapka. Bradavice jsou v tomto období snad ještě kouzelnější než obvykle.

,,Můžeš se přeci kdykoliv přijít podívat. Mimo to, na Štědrý den budu doma s vámi," chlácholil ji Remus, který seděl jen pár metrů od ní. Mlsně pošilhával po další várce cukroví, která měla brzy přijít na plech.

,,Máš pravdu, budeme mít překrásné Vánoce. Umíš si představit, že už tu s námi bude i-," Hermioně vyletěl plech i s cukrovím z rukou. Jeho dopad na zem byl doprovázen vskutku hlasitou ránou. V tu chvíli, jako by na pár vteřin zkameněla.

,,Není ti něco?" byl v tu ránu na nohou Remus. Prohlížel si ji obzvláště ustaraným pohledem, když spatřil, jak rázem zbledla. Kolena se jí třásla jako dvě osiky. 

,,Jsem v pořádku, jen... Jen jsem jako hrom do police. Radši to rychle uklidím," ujišťovala ho s křečovitým úsměvem. Ohlédla se po své hůlce, ale než stihla cokoliv udělat, znovu sebou polekaně škubla. Zřetelné syknutí tentokrát neušlo ani Remusovi. 

,,Nezlob se, ale nevypadáš jako někdo, kdo je v pořádku," opáčil a na čele mu naskočila starostlivá vráska.

,,Vážně mi nic není. Od rána mi sice není úplně dobře a občas mě něco zabolí, ale na tom není nic-" Hnědovláska se odmlčela. Chvíli upřeně zírala Remusovi do očí, jako by sama musela zhodnotit situaci, než vynese verdikt.

,,Remusi," popadla ho za hřbet ruky a nehty se mu zaryla do kůže.

,,Já asi rodím," vytřeštila oči a rukou si přikryla velké břicho.

,,Asi nebo určitě?"

,,Asi určitě. Jdi pro madame Pomfreyovou," odsekla a posadila se na židli. Hlasitě oddechovala.

,,Určitě je to už ono?" 

,,Jdi už!"

Madame Pomfreyová dorazila do domku na kraji lesa, jak nejrychleji mohla. Vstoupila do dveří bok po boku s pobledlým Lupinem a ihned se vydala k Hermioně, doposud sedící na kuchyňské židli. Nasadila jeden ze svých osvědčených profesionálních výrazů a položila jí pár otázek ohledně jejího zdraví. Obě dámy si, jak se zdálo, báječně rozuměly ve všech těch věcech, které Remusovi vůbec nic neříkaly. Za několik málo minut už si madame Pomfreyová odváděla Hermionu do jednoho z pokojů v patře.

,,A vy se dejte trochu dohromady, člověče," houkla cestou do schodů na Remuse, který v tu chvíli skutečně vypadal mnohem hůř než Hermiona sama. ,,Teď máte být manželce oporou," mrkla na něj.

Následoval tedy kroky obou dam. Dveře pokoje se mu ale zabouchly před nosem a jemu nezbylo tedy nic jiného než čekat. Z dlouhé chvíle naškrábal rychlý vzkaz, který poslal do hlavního štábu. Zastával názor, že by měla o současném dění vědět alespoň Molly, která jim beztak každý den poslala bezmála dvě sovy se sáhodlouhým dopisem, který obsahoval dotazy na Hermionin stav, rady určené rodičce a spoustu dalších poznámek, které Remus odmítal číst.