The London Story (N.H.)

1.

,,Down to Earth

Keep them falling when I know it hurts

Going faster than a milion miles an hour

Trying to catch my breath some way, somehow." uslyším dnes ráno svůj budík a tak se protáhnu a poté ho típnu. V tu chvíli mi blikne v hlavě to, že dnes je vlastně ten velký den. Ten na, který už se celý měsíc těším jako blázen. Dnes jedu do Londýna. Joooo. Nadšeně a radostně tedy vyskočím z postele a hned běžím na záchod a poté do koupelny. Nejprve si opláchnu obličej vodou, poté si vyčistím zuby a následně rozčešu své tmavě hnědé vlasy s blond ombré, které mi sahají až po zadek. Miluju svoje vlasy. Spolu s mýma zelenýma očima to jsou jediné dvě věci, které mám na sobě ráda. I když je fakt, že už bych potřebovala tu hlavu znovu nabarvit, protože ta blonďatá už není taky nic moc. Ani nevím jak dlouho to je co jsem to barvila. Každopádně teď jsem si z brigád šetřila na tenhle výlet,takže vlasy bylo to poslední co jsem řešila. 

Po vykonané ranní rutine se opět vrátím do pokoje. Kde si obleču obyčejné tmavě modré džíny a šedou mikinu s Mickey Mousem. Následně opoustím svůj skromný pokoj a namířím si to do kuchyně na snídani. 

,,Dobré ráno Isabello." popřeje mi s úsměvem babička. 

,,Dobré, jé děkuju za snídani." oplatím jí úsměv a posadím se ke stolu naproti ní pouštějíc se do snídaně, kterou mi přichystala. S babičkou bydlíme v celkem malém bytě v Manchesteru. Máme tady vlastně jen můj pokoj, její ložnici, kuchyň a samozřejmě koupelnu se záchodem. Ale tak nám to stačí. Jsme jenom dvě tak na co větší byt ?

,,Tak jak se těšíš do Londýna ?" zeptá se mě zatímco upije ze svého kafe.

,,Strašně moc. Už se nemůžu dočkat." zasněně se usměji. Já už tedy v Londýně byla, ale to si pamatuji pouze z vyprávění protože jsem byla dost malá. Byli mi asi dva a prej už tenkrát jsem z toho byla nadšená, navíc se právě v Londýně poznali mí rodiče a když jsem byla malá vždycky mi o tom vyprávěli místo pohádek na dobrou noc. Jo to byli časy. Takže se mi nedivte, že celých osmnáct let co jsem na tomhle světě nesním o ničem jiném než se tam opět podívat.

,,Akorát mě mrzí, že tě tady nechám samotnou." zamračím se.

,,Ale prosímtě s tím si starosti nedělej, vždyť já si poradím. Emily od vedle říkala, že spolu musíme něco podniknout." zasměje se babička. Emily je naše sousedka asi v babiččině věku. Ono teda nenechte se mýlit, protože babičce zas tolik není. Je jí 65,a pořád je dost vytální a dokonce někdy když si o něčem povídáme tak se chová jako kdyby jí bylo šestnáct. Lepší babičku jsem si opravdu přát nemohla. 

,,Já vím,ale stějně. Přijde mi to sobecký. Vždyť my si co se peněz týče nemůžeme vůbec nějak vyskakovat a já si ještě jedu do Londýna." povzdechnu si. Najednou jakoby mě přepadl pocit viny.

,,Nejsi sobecká Bell. Vždyť je to tvůj sen už od malinka. Navíc jsi si na to sama našetřila ze dvou brigád a i tak mi dost přispíváš na domácnost,takže na takovýhle myšlenky úplně zapomeň. Jsem ráda, že tam jedeš a doufám, že si to užiješ." usměje se zatím co obě dosnídáme. Ano mám dvě brigády. Jednak o víkendu pracuji celé dva dny  ve Starbucks a přes týden venčím hned několik psů z okolí. Pravidelně z výdělku dávám přes půlku babičce na podporu domácnosti. Ať už to využije na nákup nebo na nájem,ale poslední měsíc se bez toho obešla a já tak ušetřené peníze, i z dřívějška, využila na splnění svého snu.

,,Ty jsi stejně nejlepší babi. Tak já si jdu ještě dobalit poslední věci a budu muset jet,abych stihla autbous." s úsměvem uklidím jak moje tak její nádobí do myčky a poté jdu ještě dobalit poslední důležité věci jako je kartáček na zuby a tak. Poté kufr zapnu a vydám se do předsíně.

,,Tak já jedu. Měj se tady hezky babi a já ti dám vědět až dorazím." obejmu jí s úsměvem.

,,Ty si to moc užij.Pa." oplatí mi obětí a já si poté už  jen dám na záda svůj šedý batoh, chytnu rukojeť svého bílého kufru a opustím byt. Vydávajíc se pěšky ke škole kam nám přijede objednaný autobus. Stoupnu si kousek od všech ostatních a snažím se být co nejvíc nenápadná, koneckonců jako celé čtyři roky co na této škole jsem. Ještě , že mě za chvíli už čeká maturita a pak konečně vypadnu. Naše učitelka si odškrtne docházku a já se poté zakoukám do svého mobilu, kde hraju hru co mám staženou. Když zrak od mobilu opět zvednu pohled se mi naskytne přímo na Emily a Charlieho, kteří si vyměňují sliny jako diví. Že jí ten jazyk nestrčí ještě hlouběji do toho krku. Pomyslím si v duchu,ale nahlas neřeknu samozřejmě nic. To bych si nedovolila. A k nim už vůbec ne  vždyť to jsou král a královna školy. Všichni jsou z nich hotoví.

,,Na co si jako myslíš, že koukáš ?" koukne na mě hnusně Emily, když se od něj odtáhne.

,,Na nic." zakroutím hlavu.

,,Chtěla by taky." zasměje se hnusně Charlie. Bože jak se mi ten mohl vůbec někdy líbit.

,,No to by,ale nesměla vypadat tak jak vypadá a bejt taková nicka" zasměje se i ona a poté mi věnuje poslední hnusný pohled než se přemístí ke dveřím od autobusu, jelikož dostaneme pokyn k nástpu. Jen nad nima protočím oči. Jako bych za ty roky nebyla zvyklá, že se do mě všichni jen strefují. No co, když je to baví ? Jsou i horší věci v životě než nějaká hloupá šikana. A já o tom něco vím. Mezi ostaními spolužáky tedy nastoupím do autobusu. Najdu si místečko skoro úplně vzadu a poté co nastoupíme všichni se rozjedeme. Samozřejmě sedím sama,ale tak co,alespoň mám víc místa a můžu si položit batoh vedle sebe. Chvíli ještě posloucháme nějaké informace o tom jak dlouho pojedeme a jak bude dnešní den probíhat. Vlastně dneska nemáme žádný program. Jen nás dovezou na určité místo a tam nás předají rodinám ve, kterých budeme bydlet. Takže poté co už víme vše potřebné si stáhnu vlasy gumičkou do drdolu, do mobilu zastrčím sluchátka a pustím písničky připravena tak na zhruba šesti hodinovou cestu.

Ale určitě to bude stát za to.

Ahoj všichni, doufám, že se vám zatím první díl líbil. Prosím o voltes a komentíky. Niki<3

Q: Tak první pocity z příběhu ?
A: Já jsem zatím spokojená :D