The London Story (N.H.)

2.

,,Tak a jsme tady." usměje se na nás učitelka, když konečně zastavíme. Co nám učitelka říkala, tak jsme samozřejmě už v Londýně,ale kousek od toho úplně největšího centra.

,,Jak budou postupně dojíždet vaše rodiny tak já vždycky řeknu postupně vaše jména a poté vystoupíte z autobusu, kde už si vás vaše rodiny převezmou. Jinak vaše rodiny to ví v kolik tady máte zítra být,ale jen aby jse to věděli i vy. Zítra ráno v devět sraz tady." vysvětlí nám a já tak schovám sluchátka do batohu a rozpustím si vlasy.Přeci jenom ať udělám alespoň trochu dobrý dojem ne ?

,,Takže první....Isabello." pokyne mi rukou abych šla k ní a vystoupila ven. Na sucho polknu při představě, že jdu jako první a celý autobus na mě tak bude koukat. Trohu rozklepaně se tedy zvednu a začnu procházet tou tenkou uličkou mezi ostantími spolužáky, kteří mě naštěstí nějak úplně neřeší. Jenže to největší zlo mě teprve čeká. Jakmile procházím kolem sedadla Emily najednou se mi tam objeví její noha a než se stačím nadát už o ní zakopávám a padám na zem. Celý autobus se samozřejmé začne hned smát.

,,Jsi v pořádku ?" otočí se na mě učitelka. Zvednu nenávistný pohled k Emily, která na mě svýma výraznýma hnědýma očima hodí pohled typu: ani necekneš.

,,Ano jsem, jen, jen jsem zakopla." zakoktám a zvednu se.

,,Teda, že jsioaž tak nešikovná, že zakopneš i na rovině to jsem nečekala." zasměje se tím svým odporným pisklavým smíchem a rukou si prohrábne své vlnité tmavě hnědé vlasy po ramena. Čůza. Celý auobus se samozřejmě začne smát s ní. Notak Bell, tenhle výlet ti přeci nikdo nezkazí. Nikdo, ani ona. Pomylsím si a rozejdu se dále až k učitelce, která mi popřeje ať se mi v rodině líbí a já poté vystoupím ven. Pohled mi padne na sympaticky vypadající dívku, který bude tak mezi osmnácti až dvaceti. Její zrzavé delší vlasy jsou perfektně rovné, hnědé oči se doslova usmívají a i její plné rty jsou roztažené v milém úsměvu. Nemluvě o tom co má na sobě. Šedé kalhoty s bílými tenými proužky, v tom zastrčené obyčejné šedé tričko a vše to doplňují černé kšandy. Její styl se mi sakra moc líbí. Kéž bych alespoň z půlky vypadala jako ona.

,,Ahoj ty jsi Isabella ?" s úsměvem se rozejde blíže ke mně.

,,Jo to jsem." přikývnu a i já vykouzlím úsměv na mé tváři.

,,Těší mě. Já jsem Madison." na přivítanou se obejmeme. Zdá se být opravdu sympatická. Snad si budeme rozumět. Vezmu si svůj kufr ze spodu autobusu a pote se k ní vrátím.

,,Tak pojď, támhle mám auto. Mamka už doma děla večeři tak mě poprosila, abych pro tebe jela." vysvětlí mi a já chápavě přikývnu. Spolu tedy nasedneme do jejího auta a rozejdeme se na místo které bude další dva týdny mým domovem.

,,Tak co ? Jsi v Londýně poprvé ?" zeptá se za jízdy.

,,No vlastně už jsem tady byla jako malá. Ale to si nepamatuju, znám to jen z vyprávění." odpovím jí zatímco pozoruji předním sklem auta dění venku.

,,Aha a ty jsi z Manchesteru, žejo ?" zajímá se dál.

,,JoJo, je to tam skvělý, ale......sem do Londýna jsem se nemohla dočkat."

,,To chápu. Já to tady úplně miluju. Ale v Manchesteru jsem taky byla a i ten se mi moc líbil." věnuje mi krátký pohled.

,,Mimochodem moc se mi líbí tvoje oblečení. " musím jí pochválit, protože mě tím opravdu zaujala.

,,Fakt ? Děkuju, to mám radost. Víš už jsem od pár lidí slyšela, že to je divný nosit v týhle době kšandy, ale mně se to líbí." zasměje se.