The London Story (N.H.)

12.

,,C-ože ?" slyším jak zalape po dechu a já se pokusím všechny slzy zahnat zpět, abych se na něj mohla podívat. 

,,Slyšel jsi." šeptnu.

,,Bell, já...kdybych to věděl tak....." začne ze sebe soukat.

,,Já vím." pokusím se o úsměv. Nemám se na něj proč zlobit.

,,J-jak se.....to stalo ?" položí mi otázku.

,,Autonehoda. Jeli jsme tenkrát z nějakého výletu a zkrátka do nás nabouralo jiné auto ohromnou rychlostí. Byla jsem jediná, kdo, kdo o přežil protože jsem byla nejmenší a dosali mě z auta nejrychleji. Máma s bráchou byli na místě mrtví a tátu převezli do nemocnice, ale nezvládli ho už zachránit. Já.......znám to jen z vyprávění. Byli mi čtyři takže, si z toho moc nepamatuji, navíc jsem byla v bezvědomí. Poslední co si pamatuji je výkřik a pak už nic. Od tý doby mě vychovává babička." už mi z očí steklo několik slz a já se jen snažím se naplno nerozbrečet. Nechci brečet před Niallem. 

,,To je mi líto." smutně  se na mě podívá a já si všimnu jak se mu lesknou oči. 

,,Jo to mně taky. Včera mi Emily řekla, že i moji rodiče a brácha rdši umřeli než aby byli semnou. Proto jsem se tolik naštvala." nevím jestli to je tím místem,ale jsem snad ještě víc naměko než kdykoliv jindy kdy jsem to musela někomu vyprávět. 

,,To je fakt kráva. Nedovedu si představit být v tvojí situaci. Musí to být......." nedořkne to. 

,,Hrozný." přikývnu a několik dalších slz mi sjede po tváři. Teď už vím  že začnu hodně brečet.

,,N-ni já, já půjdu. Z chvilku jsme z-pět." při poslendím slvoě už to nevydržím a vzlyknu. Rychle si stoupnu a chystám se odejít,ale Ni si mě místo toho otočí k sobě a pevně mě obejme. Začnu mu tudíš vzlykat do hrudi zatímco on se mnou trochu pohupuje ze stany na stranu. Asi pochopí, že na tohle neexistují ani uklidňující slova typu to bude dobrý a tak mě tady jen v tichosti drží u sebe. 

,,Sakra to je tak strašný, To vědomí, že jsem byla jediná ta ca to přežila. Proč to nemohl být někdo z nich místo mě. Určitě by toho dokázali víc než já. Bráchovi by teď bylo dvacet dva. Už tenkrát byl chytrej. Určitě by to dotáhl dál než to kdy dotáhnu já.  " mluvím mezi vzlyky stále do jeho hrudi. 

,,Bell, takhle na to nemůžeš koukat. Jsi skvělá a silná holka. Kdybych nevěděl o tvejch problémech ve tíde a tak....vůbe bych to do tebe neřekl, že máš takový problémy. Jsi silná a věř mi, že jednou toho ještě dost dokážeš." poprvý po delší době promluví,ale já na to nic neřeknu, jen se dál snažím uklidnit v jeho obětí. Asi tak po dalších pěti minutách se mi to konečně povede a já se od něj odtáhnu utírajíc si zbytky slz.

,,Promiň. Já....tohle jsi neměl vidět." povzdechnu si. 

,,Co jsem neměl vidět ? To jak oprávněně brečíš ? Bell, je to naprosto normální a přirozená věc. A já jsem tady pro tebe když budeš potřebovat ano ?" koukne mi do očí, držíc mé ruce v těch svých.

,,Děkuju Ni." usměju se na něj.

,,To je v pořádku. Jen.....jestli nemáš náladu se seznamovat s kluky tak to chápu. Můžu tě odvést domů nebo si jen tak můžeme povídat. Třeba mi můžeš něco vyprávět. Chápu jestli na ně a na bazén teď nemáš náladu." 

,,Ne to je dobrý, těším se na ně a z vlastní zkušenosti vím, že zase za chvíli budu v pořádku. Tak jedeme ?" optám se a on s lehkým úsměvem přikývne a jednu mou ruku pustí. Tu druhou však stále drží a proplétajíc naše prsty nazančí hlavou k místu kde parkujeme. Projdeme tudíž zpět tou zahradou až  parkovišti a celou dobu se držíme v tichosti za ruce. Beru to jako jeho znak podpory a více než hodně si toho vážím. Nakonec tedy nastoupíme do auta a vyjedeme směrem k Niallovi domu.