Prokleti v Měsíci

Opravdový gentleman

To bylo ten den, kdy déšť tančil po vyprahlé letní Anglii jako drobná lehounká tanečnice .

Mellison se probudila s prvními kapkami deště, co dopadly toho rána na parapet okna přímo nad její hlavou, co si snila svůj sen na polštáři. Tušila, že je hodně brzy. Něco kolem páté, šesté ráno. Vůbec se jí nechtělo vstávat, jenže včera místo toho, aby si balila, četla Famfrpál v průběhu věků čili se na balení úplně vykašlala. Šero v pokoji přetrvávalo, protože slunce nemohlo vyjít skrz dešťové mraky, které, jak doufala, přikryjí dnešní den.
Zašmátrala rukou po nočním stolku, aby našla brýle. Bez nich byla skoro slepá. Když je našla, nasadila si je na pihovatý nos a posadila se na posteli, hned jí zastínilo výhned několik kudrnatých, zrzavých pramínků jejích na ramena střižených vlasů. Roztáhla záclony u oka, co měla nad postelí a hned se jí naskytl výhled, který milovala nade vše. Ulice Londýna, které smáčel déšť, červené, dvoupatrové autobusy, jak unaveně začínají znovu zaplňovat silnice a mudly, co musejí vstávat brzy do práce, jak vytahují barevné deštníky. I přes stále ještě rozsvícené pouliční lampy neměla v pokoji dost světla. Rozsvítila a pustila se do balení všeho potřebného i méně potřebného, co by mohla nejméně do Vánoc potřebovat. Samozřejmě že to bylo všechno oblečení z její obrovské skříně ( nebyla žádná princezna ani nebyla malicherná, jen prostě měla hodně oblečení které měla hodně ráda), pak většinu knížek z její knihovny, foťák, koště a potřeby na údržbu koštěte, učebnice a kotlík. Pak se vydala do koupelny aby si mohla zabalit všechny kosmetické a hygienické potřeby.

Měla úplně promrzlé nohy a místo plánované rychlé sprchy se rozhodla napustit si vanu. Času měla dost protože bylo teprve půl šesté. Ono se normální balení může zdát jako úmorná záležitost na několik hodin v případě, že člověk jede pryč na půl roku. Jenže když je člověk kouzelník a má k dispozici hůlku, je to trošku o něčem jiném.
Otočila kohoutkem a už při doteku dlaní jí díky té příjemné horkosti přejel příjemný mráz po zádech. Skoro marně se pokusila svázat svoje vlasy do drdolu, aby z té vlhkosti neměla ještě víc prstýnků než normálně ( to se jí nakonec stejně nepovedlo). Svlékla ze sebe pyžamo. Znovu uviděla pod levou klíční kostí tu řadu tečkovitých jizviček, která jí bude na vždy připomínat její prokletí. Nechtěla na to ale teďka myslet. Úplněk byl ještě daleko a stejně to ucítí jen na začátku. Vlastě byla vděčná, že její prokletí ,krom ní, neubližuje někomu jinému, jako je tomu třeba u vlkodlaků. Socha totiž těžko někomu ublíží. Ale...to jen zatím.

Ponořila se do vody a zavřela oči. Byl to příjemný, uvolňující pocit. Teplá voda, brzká ranní hodina a uklidňující ťukání deště o střechu jejich podkrovního bytu vzalo za své a Mell usnula.

Probudil jí hlas její mamky, která se snažila co nejrychleji dostat do koupelny protože zaspaly. Vlak do Bradavic odjížděl v jedenáct a bylo devět. Takhle rychle se snad Mell nikdy upravovat nemusela, tohle byl rekord. V necelých dvaceti minutách si stihla vyčistit zuby, lehce se nalíčit a dokonce si rozčesat její kudrnaté vlasy. Pak už jen běhala s kosmetickou taštičkou do svého pokoje a koupelny, protože si pořád vzpomínala na věci, které si zapomněla zabalit.

Pak tu nastal háček s tím, co si vezme na sebe. Všechno si totiž zabalila a že by se jí to chtělo vybalovat, to se jí teda nechtělo. Málo času a moc věcí. Pohled jí sklouzl na židli u psacího stolu. V tuhle chvíli byla asi poprvé vděčná za svou nepozornost. Na opěradle bylo pohozené oblečení ve kterém byla včera s mamkou v kavárně. Kostkovaná sukně a hnědý svetr.

Když otevřela okno, aby zjistila jestli je to na venkovní teplotu adekvátní oblečení, hned ho zase zavřela, protože jí po celém těle naskočila husí kůže. S holýma nohama ven nemůže, to by zmrla. Mohlo být tak deset stupňů.
Oblékla si teda na sebe co měla a vydala se ,, na lov" do máminy skříně na to, co neměla a potřebovala. Čili punčocháče.