Prokleti v Měsíci

Zase

Letěla? Letěla!!!! Vážně nepadala! Vznesla se! Letěla kousek nad jezerem. Takže... Teď může letět kam se jí zachce! Daleko odtud, pryč. Roztáhla ruce, jako by to byla křídla a vychutnávala si tu božskou nadpozemskost. Byla daleko od všech přízemních věcí a problémů, které jí stahovaly dolů. Tohle bylo lepší než smrt. Určitě.
Ale...byla vůbec ještě živá? Stihla mezitím...dopadnout? Je tohle to, co potká člověka... po TOM?

Najednou ale přestala letět dopředu. Začalo jí to stahovat zpátky k věži. Ne. Tohle ne! Snažila se s onou neznámou silou, která jí táhla zpátky, bojovat, ale nemohla. Jako by jí kolem pasu držely neviditelné ruce.

Tohle ne. Tohle ne. Chtěla letět pryč, jestli byla po smrti, byla volná! Nic jí už nemuselo dál držet. Nic! Tak proč už si nemůže dělat co chce? Proč jí to vláčí deštěm zpátky? Nemohla se ani podívat co, nebo kdo to způsobil. K věži jí to táhlo zády.

Když po chvíli ucítila pod prsty na nohou strukturu povrchu zábrany, bylo jí jasné, že je určitě živá.

Když levitovací kouzlo pominulo a ona pevně stála, neměla odvahu se otočit. Ne proto, že by ji ten dotyčný soudil, ale proto, že ho nechtěla vidět. Nechtěla pohlédnout do tváře někoho, jehož pohled jí s otázkou 'proč?' bude probodávat na chodbách, ve Velké síni, dokud dotyčný neodejde ze školy, nebo se ona nestane sochou.

Bylo ticho. Ani neznámý, ani ona nepromluvili. Mluvily jen kapky.  Pak ucítila na rameni teplý dotek. Ucukla a otočila se.

Ne...on ne....

Koukala do těch zlatavých očí a cítila se provinile, jako by mu něco provedla a zároveň... Smutek? 
Ale z čeho?  Nedokázala to určit. Jestli zklamání ze sebe nebo z toho, co přijde?
Měla pocit, jako by mu něco dlužila. Ale ačkoliv by se to naskytlo jako správná odpověď, děkuju ti, to nebylo. Spíš jedno zoufalé, smutné a tichounké:

,, Promiň. Promiň..."

Tohohle neměl být svědkem. Zrovna on. A už zase plakala. A zase v jeho náručí. Tak moc se třásla, že je musel Remus oba posadit. Nehladil jí, nic, jen držel, nechtěl a nemohl pustit. Jeho teplý dech jí zajížděl pod vlasy a ruce hřály na ledovém těle. Jakoby byl naštvaný na ní i na sebe protože ani nevěděl, proč pláče. Jestli kvůli tomu, co se chystala udělat, nebo proto, že jí nenechal spadnout.
Nevěděla, nad čím přemýšlí. Jestli jí teď pohrdá ještě víc, nebo...jestli ho prostě jen vyděsilo, když se musel podívat...jak odevzdaně padá z věže.

Když se uklidnila řekl jí tiše ale rázně

,, Půjdem."

Ani jí nepostavil a rovnou jí v náručí odnesl až do Nebelvírské věže. Neprotestovala, nevydala ani hlásku. Ale to ani on.

Ve společenské místnosti jí pustil u schodů do dívčích ložnic. Ani se jí nepodíval do tváře, jen šeptl: Dobrou noc. A odcházel. Zase. Zase měl odejít. Zase jí chtěl nechat samotnou odejít. To by však ona nevydržela. Teď už ne.

,, Remusi nechoď. Prosím. Nenechávej mě samotnou."

Řekla polohlasně.
Chlapec se zastavil. Došla k němu a chytla ho za prsteníček pravé ruky, kterou měl volně podél těla.

Mladík bojoval sám se sebou. Nakonec ale řekl:

,, Jdi, prosím, do pokoje a zůstaň tam. Dobrou noc."

Vysmekl se z dívčina sevření a odešel do ložnice.  Nemohla udělat  nic jiného, než následovat jeho příkladu... Připadala si hrozně sama. Chtěla ho teď mít u sebe, chtěla cítit jeho objetí, vůni i když netušila, kolik sil a přemáhání by ho to stálo. Teďka měla pocit, že jí skutečně pohrdá. To však jen protože neznal pravdu. On tu pro ni byl zase jen, aby se postaral o její přežití a odešel. Zase. Víc nemusel. Dokonce ani vědět.

Když se vrátila do pokoje a lehla si, tak to najednou bylo, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by se před chvílí...nechtěla sama zabít. Jako by se jí to jen zdálo.

A Mell chtěla, aby to v mysli jejích kamarádek i tak zůstalo.