Prokleti v Měsíci

Nezáleží mu na tobě

Mell se procházela chodbami hradu, když šla ze snídaně. Byla sobota a všichni šli do Prasinek. Ona na to neměla náladu. Ne, že by neměla chuť na máslový ležák nebo na něco z Medového ráje. Měla. Ale byla hrooozně líná někam jít. Přišlo jí to šíleně daleko, a tak se rozhodla, že dnešek prostě stráví prokrastinací.

Byl listopad, prostředek listopadu. Všude byla zima a všichni už jen čekali, kdy se objeví první sníh. Tolik se na něj všichni těšili. Znamenal pro ně znamení, že se blíží Vánoce. Letos prý má Brumbál pro páté, šesté a sedmé ročníky speciální dárek, takže letos se všichni o to víc těšili v očekávající euforii.

Když došla zpět ke vstupu do věže, dřív než stačila říct heslo, obraz se otevřel a vyšel z něj Remus.

,, Taky sis něco zapomněla a musíš až nahoru do pokoje? Jestli chceš, počkám na tebe."

Vychrlil na ní energeticky.

,, Ne, to nečekej. Já do pokoje sice jdu, ale mám v plánu tam i zůstat. To je můj plán. Do žádných Prasinek nejdu."

,, Cože? Tak to ne děvče, to by takhle nešlo! Ty si teďka hezky dojdeš pro ten tvůj koženej batoh, který máš výhradně pro účel návštěvy Prasinek, vezmeš si přes ten svetr ještě kabát, protože venku je zima a hezky půjdeš."

,, Tak to teda ne, mami. Já jsem dneska nějaký ospalá, nechce se mi chodit taaaak daleko. Nikam nejdu."

,, Co kdybych ti řekl, že bys nemusela jít z hradu až dolů? Co kdyby jsi za celou cestu z hradu nevyšla."

,, Ty seš ale lhář."

,, Tak to teda nejsem. Ale to nezjistíš, když nepůjdeš."

Mell si odfrkla a tím si odfoukla pramen vlasů z čela.

,, Tak jo, tak já půjdu...ale platíš mi ležák."

,, Velice rád, my lady."

A galantně otevřel obraz:

,, Prosím..."

,, Děkuji, sire."

A přehraně si o pár centimetrů nazdvedla sukni šatů, které měla sotva nad koleny a zvedla bradu.

Neochotně si došla pro malý batoh a kabát. Nakonec zvolila i jinou obuv, protože v plátěných teniskách jí byla zima i ve škole.

S naprostou nechutí jít tam ven se vrátila zase k Remusovi na chodbu. Se zamračeným výrazem a rukama dvrdošíjně v kapsách následovala chlapce dál a hlouběji do útrob Bradavického hradu. Po chvilce se ocitli u zvláštní a pokroucené sochy jednooké čarodějnice. Remus vytáhl hůlku, řekl nějaké zaklínadlo a klepnul jí na hrb. Ten se otevřel.

,, Tak tam nejdu."

Prohlásila Mell a už se měla na odchodu, ale chlapec ji chytil za ruku, takže byla nucena se otočit a zastavit.

,, Neboj, je to naprosto bezpečné. Je to skluzavka. Pěšky pak jdeš jenom kousek a vylezeme ve sklepě Medového ráje."

,, Já že se bojím? Nebojím! Ničeho se nebojím, jak se opovažuješ mě z něčeho takového nařknout?"

Na tohle slyšela. Jistě že bála, spousty věcí se bála, jenže to neznamená, že to musí někdo vědět. A překonat svůj strach je odvážné. Takže se vlastně doopravdy nebojí.

Stoupla soše na ruku a pak vlezla do hrbu. Skluzavka byla šíleně prudká takže vykřikla.
K jejímu údivu jela celkem dlouho. Na konci byl dlouhý dojezd. Všude byla tma.

,, Lumos."

Byla v úzké, ne moc vysoké chodbě. Páchlo to tam vlhkostí a plísní a někde slyšela odkapávat vodu. Bylo tam hrozně chladno. Remus se pořád neobjevil. Nelíbilo se jí, že je tam úplně sama. A pak to přišlo.

Ostrá bolest, hůlka ji vypadla z ruky. Tma. Hlas.

Myslíš si že za tebou přijde? Ne! Nechal tě tu samotnou, aby se pak tvojí naivitě mohl smát s ostatními. Nic pro něj neznamenáš. Proč jsi mu neřekla, že si tě pak bude moct vystavit, soško? Ty se bojíš, že mu ublížíš? Ty si vážně myslíš, že mu na tobě záleží? Že ho to bude mrzet, až zkameníš? Všichni jsou tak slepí, když jsou zamilovaní...

,, Neříkej to! Já ho nemiluju!"

,, Že ne? Tak se podívej!"

Ve tmě se udělalo malé okénko prozázeřné bledým světlem. Viděla Remusova záda, jak se vzdalují v tmavé chodbě od jejího bezvládného těla ležící vedle skluzavky. Chlapec těkal hůlkou sem a tam i když nemohl vidět víc než stěny.

Vidíš? Opustil tě. Odešel a nechal tě tam ležet. Tak co si o něm myslíš teď, můj rozkošný kamínku?

,, Remusi..."

Zašeptala. Hlas se začal smát. Víc a víc.

,,Remusi. Remusi!!"

,, Remusi!"

Ucítila na tváři ledovou zem. Remus se otočil a ke svému zděšení uviděl dívku, jak leží vedle skluzavky. Nechápal, že ji neviděl, když rozsvítil hůlku. Rozběhl se k ní.

,, U Merlina, Mell! "

Dívka se posadila a chlapec si k ní klekl.

,, Jsi v pořádku? Já myslel, že jsi šla na před! Co se ti stalo? Úplněk je přeci až za dva týdny, neměla jsi zase záchvat bolesti, že ne? Ahh,  já jsem tak pitomej!"

A přitiskl ji k sobě, jako by mu mohla každou chvilkou vyklouznout.

,, To nic. Asi jsem jen omdlela. Nemusím malé úzké prostory. Spíš když jsem v nich sama. Nemá mě kdo rozptylovat od mých představ že se udusím nebo uvíznu."

Už zase mu lhala.

,, A proč jsi to neřekla rovnou?"

,, Neříkal jsi kudy půjdeme. Nepokládala jsem to za důležité."

,, Dobře. Tak jo. Ale teď tou chodbou budeme muset projít protože tudy se nahoru nedostaneme. Zvládneš to? Při nejhorším bych nás dokázal přemístit..."

,, Ne, to nemusíš. Teď když už jsi tady, je to dobrý. "

,, To je fakt hrůza. Nemůžu tě nechat chvíli samotnou, aby se ti něco nestalo."

Zasmál se. Pomohl jí vstát a vydali se chodbou.  Nějakou dobu šli a on ji najednou chytil za ruku.

,, To je preventivní opatření, aby sis nemyslela, že si to vymýšlíš a že ve skutečnosti tu jdeš sama."

Řekl aniž se na ní podíval. A Mell byla ráda, že tahle lež byla aspoň k něčemu dobrá.
Čarodějnice jí lhala. Záleželo mu na ní.