Prokleti v Měsíci

Já ti nechci ublížit

Dlouhý nádech, výdech. První věc, kterou si naplno uvědomila, když se probouzela. Nadechnutí. Věc, která jí přivedla do otupělého vědomí.

Žije. Ještě žije.

Bledé ranní světlo, které prosakovalo zataženou oblohou, podtrhovalo bělost stěn místnosti a závěsu kolem postele, na které ležela. Hnedka jí došlo že je na ošetřovně. Proč?
Co se v noci stalo, že skončila tady?

Ukazováčky si protřela oči. Rukávy svetru se jí svezly k loktům a jen co ruce dala z obličeje pryč, všimla si kamenných kroužků kolem svých rukou těsně nad zápěstím. Kůže tam zmizela a místo ní tam byly hladké krystalky mramoru. Jako okovy pout.
Teď už je cítila. Studily jí bez ohledu na to, že byly už součástí jejího živého těla.

Tak tohle za to může. Tohohle si holky všimly. Jinak jí nic nebylo. Proč je vůbec na ošetřovně? Jako by jí snad mohla Pomfreyová pomoct. Jako by snad dokázala obelstít smrt. Nepovedlo se to ani Třem bratřím, natož jí.
Smrt jí hodlá vzít všechno, protože si vezme jí. Mamku, holky, západy slunce, Měsíc, podzim, hvězdná nekonečna, její sny...možná i jeho.... Ne jeho ne. Nikdy ho neměla a on neměl ji a tak to i zůstane.

Nikdy to nikomu nebude moct říct, že je jen a jen její a ona jeho. Nikdy...nepozná TU lásku. Protože prostě umře.

Rozplakala se. Tiše vzlykala a nechávala téct slzy na polštář.

,, Proč jsi mi to udělala? Co jsem ti provedla? Nestačí ti, že už jsi zabila kvůli tomu, abys zabila mě, toho, koho jsi pořád milovala i když on tebe ne? Pořád ti to nestačí? Nikdo za to nemohl. On, ty a už vůbec ne já. Nejen že odejdu, ale odepíráš mi to, co může moje utrpení zmírnit. Jsi tak krutá..."

Šeptala slova zoufalství a beznaděje. Když minulý den mohla ta čarodejnice mluvit s ní, Mell doufala, že ta...stvůra uslyší jí. Ta slova nenávisti a bezmoci. Taky jí docházelo, že pláče nějak moc často poslední dobou, ale co na tom záleží.

,, Proč pláčeš? Něco tě bolí? Potřebuješ Poppy?"

Mell strnula. Ne, to ne. Nemůže jí takhle vidět, nemůže o tom, co se jí děje, vědět. Nesmí...
Neodpověděla. Jen ležela a čekala, jestli se Remus z vedlejší postele bude dál ptát.

,, Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, nebo tak. Jenom že jsi plakala a...víš jak to myslím, ne?"

Stále mu nehodlala odpovědět. Jeho hlas byl unavený a byla v něm slyšet potlačovaná bolest. Nejspíš tu leží proto, jak mu nebylo těch pár dní předtím dobře.

,, Víš...mě totiž něco bolí. Hodně. A jsem moc vysílený na to, abych si sám došel za Pomfreyovou. Mohla bys prosím zajít k ní do kanceláře, že jí potřebuju? Pokud jsi teda na tom líp a můžeš chodit."

,, Můžu..."

Špitla. Naschvál to řekla vyšším hlasem než normálně. Aby to nepoznal. Aby nezjistil, že je to ona. Podle toho, jak na ní mluvil, si stejně nejspíš myslel, že je asi mladší, a to bylo jen dobře.

,, Děkuju ti."

Pokusila se posadit. Jakmile se trochu pohnula, měla pocit, jako by to tělo, do kterého se probudila, ani nebylo její. Jako by do plic vháněla vzduch jiná osoba než ona a její duše se do toho jiného těla prostě přestěhovala.
Jen co se posadila a spustila bosé nohy z postele, pouta z mramoru nad kotníky jí ujistily, že tohle je ona. Její dočasné tělo.

Postavila se, odhrnula plachtu, udělala bosým chodidlem jeden krok po studené kamenné podlaze. Bylo jí zvláštně. Ne že by se jí přímo točila hlava, jen jako by celá místnost nebyla skutečná, jako by to byl sen nebo představa. Byla vyčerpanější, než si myslela. Když šla, pro jistotu se přidržovala čel postelí, které cestou míjela. Nechtěla omdlít nebo upadnout ( protože její nohy jí tak trochu neposlouchaly). Kdyby spadla, byla by to pěkná rána a Remus by se určitě podíval, co se stalo a už byla zase u toho, že on to prostě vědět nesmí. Tahle písnička, co jí stále hrála v hlavě, aby myslela na všechno možné aspekty rozpoznání její osoby, jí už dost nebavila, ale neměla jinou možnost pokud...se s ním chce normálně bavit.