Prokleti v Měsíci

Cestovní kancelář Poberti

To bylo ten den, kdy Měsíc upíjel ze Slunce víc světla než měl.

  Když se Mell ráno posadila na posteli, měla pocit, že si asi znovu lehne a už nevstane. Zítra měl být úplněk a na ní se to podepisovalo. Byla víc bílá než normálně a oči měly těžkou, šedou barvu a i pihy jí ztmavly. Všechno jí bolelo. Jak ona tohle nesnášela. Jenže tyhle příznaky toho, co přijde, se pořád horšily. Mell tušila, že už mnoho takových úplňků nezažije a pro ní nebylo úniku. Mohla si jen užívat všechny dny, co jí měly do konce zbýt a čekat. Nic víc s tím ona, ani nikdo jiný, dělat nemohl. Neměla ale čas na to se litovat.  Chtěla toho zažít co nejvíc, dokud měla tu možnost. I když přes den hodně koketovala s myšlenkou,  že se večer na tu párty vykašle, nechtěla to udělat. Kolik jich tak mohla ještě zažít? Co když se nedočká poslední v sedmém ročníku? Pak musí jít na všechny, které ještě zažít má.

Po večeři si došla za madam Pomfreyovou, aby jí dala lektvar proti bolesti. Ošetřovatelka věděla o jejím problému a tak se jen soucitně dívala, jak pije šálek plný hořko-kysele chutnající tekutiny.

,, Po zítřku už to bude dobré, má milá. Zas budeš mít měsíc pokoj. Ty jsi na tom snad hůř než vlkodlaci. Ti se s tou bolestí často dokáží naučit žít. Ty to..."

,, Nestihnu, já vím. To je v pořádku, madam. Já se nebojím. Krom té bolesti je to jako usínání, jen se pak prostě jednou nevzbudím. Není to ještě tak tragický konec a navíc, nebude to zítra v noci."

Bylo vidět, že v Poppy cosi trne, když jí slyší tohle říkat nahlas.

,, Všichni jednou odejdeme, dřív nebo později a já budu jedna z těch, co odejdou dřív."

,, Jsi jedna z nejstatečnějších, co jsem kdy poznala. Jsi tak mladá, ale mluvíš jako bys toho už tolik zažila. Snad...snad to pak bude rychlé."

,, Děkuju vám a nepřemýšlejte nad tím. Nechci aby kvůli mě muselo být smutných víc lidí než je nutné. A navíc bych tady pak mohla být jako duch a to tak smutný konec není."

,, To bychom si tě ještě nějaký ten čas užili. Dobrou noc."

Usmála se a vzala si od dívky šálek zpátky.

,, Dobrou."

Řekla Mell a s daleko příjemnějším pocitem v celém těle se šla připravit na Pobertovskou zahajovací párty.
Jen co zmizela ze dveří, madam si sedla na židli ve své kanceláři a rozvzlykala se. Bylo jí té dívky líto, ale k slzám ji dohnalo, jak o tom dokáže mluvit tak klidně a bez strachu, naprosto smířeně, protože v jejím případě se už nedalo nic ale vůbec nic dělat. Jestli si někdo zasloužil podle ní být ve statečném Nebelvíru, tak to byla právě dívka s nepoddajnými, rezavými vlasy a brýlemi na nose a chlapec se zjizvenou tváří,  který každý úplněk prožíval stejná muka jako ona. Jen s tím rozdílem, že jeho to nezabije.

Když Lis přišla do společenské místnosti, nestačila se ani rozhlédnout a už měla něčí ruku na očích.

,, Kdo to... Co to??"

,, Jen klid, jen klid. V zájmu zachování tajnosti výzdoby do zahájení jsme nuceni přejít k radikálnímu opatření."

Zašeptal jí do ucha Sirius. Jeho hlas byl tak sametový a záhadný, že se jí z toho zježily chloupky na zátylku. Kdyby nevěděla, že je to onen bradavický Casanova, nejspíš by se do něj zamilovala. Ale právě proto, že věděla, co Sirius dělá, jen řekla:

,, Nehraj si se mnou, Blacku a odeveď mě prosím ke schodům k holčičím ložnicím. Navíc, úplně klidně by stačilo použít kouzlo na chvilkové zatmění před..."