Prokleti v Měsíci

Smrt

Cesta vlakem byla úmorná vzhledem k tomu, jak už se všichni nemohli dočkat, až budou za oceánem. Byli sotva na půl cesty do Londýna, natož na půl cesty do Ameriky. Ve vlaku byl ale divný klid. Venku zase pršelo.
Mell si uvědomila, že skoro pokaždé, když se jí dělo něco důležitého nebo vyznamného, tak venku pršelo.

Měla hlavu opřenou o okýnko a jen nechávala procházet hlavou na všechny ty deštivé chvilky. Přesně ráno, když odjížděla skoro před rokem do školy. Večer u kočárů, když se v podstatě poprvé doopravdy bavila s Remusem. Když jí vrátil, nebo chcete-li, daroval nový život tam ve věži. Když šla poprvé po roce na trénink famfrpálového týmu to odpoledne, kdy se později s Remem koupali v koupelně prefektů. Když mu řekla, že brzy už tu s ním nebude.
Odněkud z mysli jí vytanula myšlenka, že až bude pršet příště, Smrt bude už stát vedle ní s nataženou rukou, jen aby se jí mohla chytit, než spadne do věčné temnoty. Aby tam s ní byl aspoň někdo, když nikdo z jejích milovaných nebude moct. Jak by taky mohli, když budou živí. Tam kam půjde ona s ní jít nemůžou a ona by si to ani nepřála. Jsou tak mladí, krásní, všichni mají tak mladé duše. Ona měla pocit, že v těle šestnáctileté dívky dýchá duše kdoví kolik stovek let stará. Jako v Bajkách Barda Beadleyho v povídce o Třech bratřích: třetí z bratrů se Smrtí setkal jako se starou známou a coby rovnocenný poutník s ní odešel. To nebylo kvůli tomu že by byl tak vypočítavý. Byl jenom moudrý, protože měl starou duši. Stejně jako Mell. Na to málo, kolik jí bylo, koukala Smrti do tváře od narození. Ano, to dělají všichni, ale ona z daleko větší blízkosti než většina. V podstatě to byla její kouzelná kmotřička.

Už jako malé jí stála nad postýlkou a vyvěštila jí, že jednoho dne si jí vezme dřív, než by měla. Byla s ní celé její dětství, koukala se na to jak si hraje, jak si oblíká každé ráno šatičky. Šla s ní každý den po tom dlouhém přechodu vedle ulice od školy. Seděla s ní v kupé, když jela poprvé do Bradavic. Hladila jí po  kamenných vlasech pokaždé když se proměnila. Byla to její neustálá společnice. Nikdy nebylo totiž jasné, který z úplňků bude její poslední. Proto byla pořád s ní. Aby se nemusela dlouho topit v tom strašném místě, co je mezi světem živých a mrtvých. Smrt zná milost a slitování. Nesmí se zprostit svého úkolu, dát polibek když je čas, ale mohla urychlit odchod poté. Mohla urychlit východ z té sametové, teplé černé, která se člověka po polibku zmocní. Mohla jí odvést za světlem ihned. Smrt není krutá, dělá svůj úkol a převádí do světla ty, co tam být mají.

Má cit pro duši. Pokud je duše černá jako ta sametová čerň a těžká vším tím zlým, co v životě udělala, stane se někdy, že už jí nenajde, a neodvede jí pryč a ona se tam zůstane topit. Někdy i když duše světélkuje, trvá Smrti déle jí najít, nebo si myslí, i když netone, že si o chvíli dýl v temnotě zaslouží. Nebo když je jich moc a než je všechny stihne vysbírat, třeba při válce. Věděla ale moc dobře, že Mell si plavat ve tmě nezaslouží ani trochu.
Obě věděly, že ten moment bude až moc brzo, ale ani jedna nevěděly kdy a proto Smrt Mell jen nerada spouštěla z očí. Chtěla jí to ulehčit co nejvíce to šlo. Nebylo jí jí líto, nikoho z těch všech jí nebylo líto, jen viděla, koho by tma měla pohltit a koho by se měla sotva dotknout. Chtěla spravedlnost pro všechny.
Smrt není trest ani není zlá. Zlo a trest přijde až po ní, když duši nedovede vylovit a chytit jí za ruku.

A Mell se líbila. Ne ta myšlenka, že ji odvede, ale ona sama. Nebyl to žádný odporný kostlivec v kápi s kosou. Byla to něžná, mlžná osoba. Vypadala jako čistě bílý, rozpitý duch krásné dámy v letním oparu. Měla dlouhé a husté černé vlasy a lehounké zlatavé šaty. Na hlavě měla slamák a v ruce držela síť, kterou vytahovala duše z teplé tmy. Měla velké, mandlové oči a rudé, plné rty. Byla krásná. Zvláštně, ale byla. A ani nevypadala, že by jí bylo o mnoho let víc, než jí samotné.
Mell jí koutkem oka zahlédla vždycky těsně předtím, než se změnila v sochu. Viděla jí, jak se k ní přibližuje.

V kupé bylo strašné dusno a všechny dívky nějak mlčely. Mell se zvedla, chtěla se projít, provětrat si plíce. Vyšla do vlakové chodbičky, a nikde nikdo nebyl. Vlak projížděl v tu chvíli mezi skalami. Moje budoucí rodina. Pomyslela si.
Šla chodbičkou dál a vlak se približoval k tunelu v jedné z oněch skal. Když o pár vteřin do něj vjel, obklopila Mell a celý stroj tma.

V tom okamžiku, na konci chodbičky spatřila dívka...Jí. Zase se slamákem na hlavě, hustými černými vlasy, zlatavými šaty a síťkou.
Všechno se v ní zastavilo.

,, Ne... To nejde! Není měsíc, není úplněk, není tu čarodějnice. Je brzy. Je dřív než brzy, je dřív než jsme si takhle měly stát tváří v tvář! "

Smrt se usmála.

,, Přicházím s návrhem. Nechceš odejít bez bolesti? Jen tak a tiše, jako když ze země vzletí sova? Netrápila by ses, hned bych ti ukázala světlo."

,, Já nemůžu. Ne bez rozloučení. "

,, Byla jsi rozkošné děťátko, víš to? Pamatuji si, když jsem tě držela poprvé. Natahovala jsi ty svoje maličkaté ručičky po mém klobouku. Chtěla jsem si tě tenkrát nechat. Dítko, co má mramorové srdíčko. Nic necítí... Byla by jsi byla dokonalá nástupkyně. Ale ty jsi najednou usnula, tak tichounce jsi oddechovala a najednou jsi se rozplynula jako mlha. A místo tebe... Jsem došla za tvým otcem. "

,, Nebolelo ho to? "

Smrt zavrtěla hlavou.

,, Bylo to z lásky, nic necítil."

,, Proč tě Beadley vykreslil tak.. Hroznou? Toužící po duších. Nechápu to. Vždyť to vůbec nejsi ty. "

,, Musela jsem si odvést jeho ženu. Byla nemocná. "

,, Ach tak... "

,, Opravdu jsi si jistá, že se chceš trápit? Opravdu chceš počkat až do toho zlého konce? Nechceš odejít bez bolesti, jako třeba když uvadají kopretiny? "

,, Já je tu nemůžu jen tak nechat. Odejít a nic neříct. Ale... Děkuji. "

,, Starám se o tebe od chvilky, kdy tě čarodějnice zaklela. Tohle je to nejmenší, co bych mohla pro tebe mohla udělat."

Když se na ní Mell tak dívala, pořád jí přišla krásná ale nějak...skrytě děsivá. Neznámá. Cizí.

,, Ale můžu ti ještě poradit...když budeš omámená láskou...bude to v pořádku. Jeden z nejsilnějších tlumičů jakékoliv bolesti. "

,, Jsi laskavá. "

,, To rozhodně nejsem, má milá. Jen spravedlivá. "

,, Víš, že je ale stejně ještě skoro nemožná možnost... "

,, Že tě ten chlapec zachrání? Ale ovšem. Jenže to není jen tak. Nevím, co by se pro to dalo udělat. Nejsem zběhlá v kouzelnictví.  Ty můžeš jen doufat, já tu budu, abych ti to co nejvíce usnadnila. Nerada nechávám  trápit mladé duše. Nejsou na to připravené a nezaslouží si to. "

,, Ještě jednou děkuju za nabídku. "

,, Snad co nejpozději nashle."

Smrt se otočila zády a rozplynula se.
Vlak vyjel z tunelu do jasného, denního světla.

Mell se s trhnutím probudila v sedačce s hlavou opřenou o okýnko.