Prokleti v Měsíci

Sen

Mell procitla na posteli. Byla noc a všude tma. Tak byl to jen sen nebo se to stalo doopravdy? Remus. Kde je Remus? Posadila se. Byla v pokoji, slyšela klidné oddechování. Že by se jí to skutečně jen zdálo?   Že by prostě jen usnula? Ne, to není možné. Odkryla přikrývku, postavila se, trochu zavrávorala a vyšla ven z pokoje do společenské místnosti. Už už chtěla jít k chlapeckým ložnicím, když si všimla, že Remus spí v křesle u krbu. Jako tenkrát, když jí zachránil na věži. A ona mu to neměla nikdy jak vrátit.

Přešla k němu. Na kolenou měl spadlou knížku a hlavu nakloněnou ke straně, takže mu ty nejdelší vlasy padaly do obličeje. Byl bledý, ale nezdál se, že by měl někde nová zranění. I když... Podle nejspíš toho ,,snu" by ani stejně mít neměl.
Mell si sedla na jednu z opěrek a odhrnula chlapci pár těch pramínků z obličeje a jemně ho pohladila po tváři, čímž ho probudila. Párkrát zamrkal a otočil se na ní. Hned se usmál.

,, Ahoj. "

Řekla.

,, Ahoj. Jsem rád, že jsi se už probrala."

,, Takže to nebyl jenom sen?"

,, Ne. "

,, Co se potom stalo? "

,, Ty jsi zkameněla a pak už si to moc nepamatuju. Asi za chvíli přišel Brumbál, odčaroval ten měsíc a já vím, že jsem se brzy na to zase probral jako člověk. Jak nebl ten měsíc opravdový a já na něm nebyl tak dlouho, měl na mě menší účinek. Ale ty jsi se změnila a nezbylo nic jiného než jen čekat, až budeš zase člověk. "

,, Tak moc mě mrzí, že jsi to musel vidět. Mrzí mě, že jsem nebyla dost rychlá, dost dobrá abych jí porazila,  dost chytrá abych za ní nešla a.... "

Remus jí zakryl pusu dlaní.

,, Nemohla jsi to vědět. "

,, Mouhva. Mouhva em o beded. "

Zahuhňala přes dlaň.

,, Nemohla, já bych udělal to samé. "

Oponoval jí a svezl si jí z opěradla na klín a Mell si opřela hlavu a jeho hrudník. Bylo uklidňující slyšet pravidelný tlukot jeho srdce. Jen tam tak seděli a koukali se do ohně.

,, Já jsem tak doufala že to byl jen sen."

Zašeptala.

,, A já pořád napůl doufám, že tohle všechno, co se děje, je jenom sen. "

,, Proč jen napůl? "

,, Já... Kolikrát se mi nechce věřit že jsi skutečná. Víš, když se na tebe někdy dívám z povzdálí. V tom jak chodíš, jak se směješ, jak si odhrnuješ vlasy za ucho, jak si trochu koušeš spodní ret, když se vážně na něco soustředíš nebo se snažíš přemýšlet.  Jak vypadáš jako porcelánová panenka. Jak jsi... Naprosto nádherná a jak se to vtiskne do všeho a všech v tvojí blízkosti. A ze všeho nejvíc mi nemožné přijde to, že se taková snová bytost, jako ty, tak moc obtiskává do netvora nejhlubších temnot, jako jsem já. "

Mell vůbec nechápala nic z toho co jí říkal.

,, Ale pak si přijdeš, uprostřed noci, opřeš si o mě tu svojí ohnivou hlavu..."

Vzal do prstů jednu z jejich lokýnek a hrál si s ní.

,, ... a já poznám, že to není sen. Že jsi skutečně tady. Se mnou. Jenže... Pak si uvědomím, že... Ačkoli se mi zdáš skutečná, jak nejvíce to jde, tak vím že... Že se jednoho dne ráno probudím, a ty budeš se vší tou tvojí krásou okolo pryč a... už se mi nikdy nevrátíš. Ne na dost dlouho, abych tě mohl mít na pár okamžiků jen a jen sobecky pro sebe, protože ty se ve chviličce ztratíš do snu někoho jiného."